Mokrouše (obec) [8525]

Obec Mokrouše leží asi 11 km východně od Plzně v povodí řeky Úslavy. Od severu je chráněna pásmem Čiliny, na jihu dominuje zřícenina hradu Radyně. V Mokrouších nalézáme vedle novějších staveb i starší zachovalé stavby selské. Mají ráz českého empíru s prvky baroka. Starobylým rázem se vyznačuje hlavně stavení č. 4 "u Kuglerů", což je bývalý panský dvůr. Pozornost vzbuzuje zejména vysoký srub zčernalého zdiva - špýchar - z roku 1751. Celkový ráz vesnice dotváří kaplička z 2. poloviny 19. století.

V r.1417 získal Mokrouše Bohuslav ze Švamberka. Po pánech z Rýzenberka drželi Mokrouše, Tymákov a Cháchov Mikuláš a Jan Bohuchvalvi z Hrádku. Dokládá to listina krále Vladislava Jagellonského z 3. února 1493, kterou panovník dovoluje výše jmenovaným, aby udělali rybník na spustlých dědinách cháchovských a mokroušských. V roce 1557 Rokycanští dali zapsat pustou vesnici Mokrouše do obnovených zemských desek. V té době bylo u dvora v Mokrouších je uvedeno 6 rodin - 36 lidí. Obec Mokrouše, která je zmiňována v různých listinách v souvislosti s Tymákovem, i když dnes už netvoří jeho součást. Jméno Mokrouše bylo asi původně odvozeno od jména tamního sedláka Mokroucha. Lze též odvodit název od mokré, jílovité a bahnité oblasti. Jméno Mokrouše se užívá od roku 1780, předtím se vyskytuje označení Mokráš, Mokrúšov. Zmínky o Mokrouších jsou z let 1379, 1410, 1412 a 1519. Tohoto posledního roku, a to 25. května zastavuje pražská kapitula vsi Chachov, Mokrov, Timakov obci města Rokycan. V listině krále Ferdinanda z r. 1542 jsou Mokrouše uváděny jako pustá ves. Co se týče majitelů, sdílely Mokrouše osud jako Město Rokycany z pozemků pustých vsí v Mokrouše zřídilo panský dvůr a část cháchovských pozemků zalesnilo. V r. 1780 došlo k rozdělení panského dvora a vzniklo zde 31 usedlostí s různou výměrou 12ĺ. Nová osada se rozšiřovala podél silnice až k Tymákovu. Osadníci byli většinou domkáři a podruzi a přišli sem zejména z Tymákova a okolních vesnic. Dodnes se mezi lidmi udržela různá místní pojmenování polností, jako od zahradami, Pod Čilinou, Pod velkou hrází, Na višňovci, V Cháchově apod. V roce 1835 byla v Mokrouších povolena výstavba kovárny, o což obyvatelé několikrát žádali. V roce 1838 bylo v Mokrouších asi 38 domů a 256 obyvatel. Dnes stojí v Mokrouších 59 domů, v nichž žije asi 141 občanů. Navíc jsou v Mokrouších domky, které se zpravidla používají k rekreačním účelům. V kronice obce Mokrouše je zapsáno, že tymákovská obec dává učiteli dvanáct zlatých služného platu (není však řečeno za jakou dobu), dále 1 strych pšenice, 3 strychy ovsa, 1 strych ječmene a na vytápění čtyři sáhy dřeva. Mokrouští neposílali děti do tymákovské školy. Svědčí o tom dopis tymákovského učitele Josefe Lukeše z 10. dubna 1799, adresovaný Slavnému magistrátu královského města Rokycan. Josef Lukáš píše, že ,,Mokrouští naschvál k němu do školy odesílati děti se zpečujou, on tedy na mzdě zkrácení trpí“.Dále píše, že škola v Tymákově je velmi nevhodná k tomu, aby sloužila jako jeho obydlí. Do vcelku pokojného vývoje obce zasáhl v roce 1914 zlý záblesk světové války. Kdy z Mokrouš, z této malé obce, obdrželo povolávací rozkaz 48 mužů. Z kostelů a kaplí byly odváženy zvony, aby se roztavily a materiál z nich sloužil k výrobě zbraní. Také zvon z kapličky v Mokrouších byl odmontován a dopraven ke starostovi Vojtěchu Šrailovi, aby odtud byl odvezen do Starého Plzence. Nikdo však zvon do Plzence odvézti nechtěl, a tak zůstal u šrailů až do osvobození v roce 1918. Pak byl opět zavěšen v kapličce. Válečná léta provázel nedostatek potravin, bída a hlad. Hospodář Tomáš Páník ve svém deníku vzpomíná na tuto dobu. Píše, že v roce 1916 se vše vydávalo na lístky. Kdo měl své obilí, musel je schovávat. V roce 1918 již byla takové bída, že nebylo co jíst. Ale to už se blížil konec války, která si vyžádala mnoho lidských životů. Jen z Mokrouš bylo 12 obětí. V Mokrouších v prvních volbách po válce zvítězila agrární strana v čele s Matějem Kozlíkem, jehož činnost ve straně a obci rovněž násilně přerušilo jeho zatčení gestapem v roce 1943. V meziválečných letech byl obcí Tymákov v roce 1937 za přispění obce Mokrouše vybudován most v Průhon. Dne 21. května 1938 byla vyhlášena první částečná mobilizace a 23. září téhož roku druhá. Se zbraní v ruce nastoupilo 6 občanů z Mokrouš. V Tymákově a okolních obcích byla zformována ilegální skupina již v roce 1939 a měla krycí jméno “Pius“. Skupinu založili tymákovští občané Josef Eret, Josef Rada, Josef šedivec, Jaroslav Kokoška, z Mokrouš to byli Vladimír Pravda, Jaroslav Sedlák a ze Lhůty Josef Judl. Tato skupina početně rostla, měla celkem 36 členů a dostala nový název “Revoluční národní výbor v Tymákově“. Organizace byla napojena na krajské vedení v Plzni a Ústředí vedení odboje v Praze. Jejím úkolem bylo dávat obyvatelstvu pomocí letáků a časopisů zprávy. Letáky a časopisy se tiskly ve sklepě prodejny Západočeského konzumního družstva. Organizace dále podporovaly rodiny zatčených a snažily se škodit okupantům v průmyslu. Teror nacistů v našich zemích se vystupňoval po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 a v měsících následujících. Desetitisíce občanů bylo gestapem zatčeno, bez soudu popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Taktéž v Mokrouších, a to i v noci. Na počátku roku 1943 byla prozrazena odbojová skupina v Tymákově. Jedním z prvních zatčených byl 5. dubna 1943 Vladimír Pravda. K hromadnému zatýkání došlo 13. dubna. Celkem bylo zatčeno 39 občanů, z toho 27 z Tymákova, 7 z Mokrouš a 5 ze Lhůty. Z tohoto počtu zatčených se na konci války nevrátilo 14 občanů, kteří byli umučeni, nebo popraveni. Zachovaly se vzpomínky vyslýchaného a vězněného pane Josefa Balvína, který popisuje,jak v Tymákově a Mokrouších řádilo gestapo, zatýkalo, vyslýchalo v Plzni. Objevují se tu jména Jaroslava Čechury, Jaroslava Kokošky, Františka Ereta, Jaroslava Koutského, Jaroslava Judla, Václava Šobka, Anny Kraftové, Václava Rybáře, Tomáše Krafta, Josefa Froňka, Josefa Kavalíra, Františka Horníčka, Josefa Krafta, Vladimíra Pravdy a dalších. Zatčení byli uvězněni v trestnici na Borech, mučeni a znovu vyslýcháni. Nakonec byli odvlečeni do koncentračních táborů Terezín a Buchenwald. Z Tymákovské a mokroušské odbojové skupiny byli popraveni: Vladimír Pravda, Josef Šedivec, Jaroslav Kokoška, Josef Rada, Miloslav Eret (z Tymákova), z Mokrouš Jaroslav Sedlák. Popraveni byli v Drážďanech. Starosta Mokrouš Metoděj Kozlík zemřel na neznámém místě v Německu při transportu vězňů. Josef Havlíček z Mokrouš podlehl vysílení v koncentračním táboře Dory-Ellrichu. Byla to strašná doba. V Mokrouších vznikl Revoluční národní výbor 5. května 1945 a jeho předsedou se stal Bohumír Koranda. V neděli 6. května přijela do zdejší obce vojska 3. americké armády generála Pattona, která osvobodila Plzeň. Obyvatelé Tymákova a Mokrouš vítali americké vojáky s nadšením. Ženy v domnění, že vojáci budou hladoví, sehnali pro ně,co se sehnat dalo, hlavně kávu, čaj, teplé jídlo. Ale vojáci měli dobré zásoby, rádi nabízeli lidem nejrůznější konzervy, rovněž kávu, cigarety. Americké tanky byly umístěny kolem vsi u Háje a u Tymákova. Američané měli svůj štáb v chatě na Číhadle. Kolony nákladních aut se táhly po silnici od Číhadla až ke starému hříšti. Zde američtí vojáci vybudovali polní kuchyni a rozdávali tu jídlo. Snad nebylo stavení, kde by občané neměli americké vojáky na nocleh. V poválečných letech v obci Mokrouše vybudovali občané mycí rampu pro automobily a postavili požární zbrojnici v hodnotě 150 000 Kčs. V oblasti zemědělské výroby zde hospodaří JZD, v němž jsou spojeny obce Tymákov, Mokrouše, Letkov, Božkov, Lobzy, Sedlec, Starý Plzenec a Koterov. V posledních letech byl zabudován nový vodojem.

Poloha

přidat fotografie