Uherský Ostroh (město) [8250]

I když se město Uherský Ostroh nikdy nestalo předmětem systematického archeologického výzkumu, je jisté, že jeho bohatá historie sahá do dávné minulosti. Skrovné, náhodné nálezy svědčí o raném osídlení tohoto místa již v starší době kamenné. Následnou četnost osídlení lze pro nedostatek průkazného materiálu jen stěží doložit. Nezpochybnitelným faktem však zůstává, že ve druhé polovině 11. století se na břehu řeky Moravy rozkládala osada – Stanice /Stenice/ - jejíž název svědčí o tom, že sloužila k odpočinku a přenocování obchodních karavan, a jejíž význam stoupal s růstem významu obchodních cest křižujících Moravu od severu k jihu a od západu k východu. Četnější svědectví o zdejším dění přináší listiny kolem poloviny 13. století, kdy přemyslovští panovníci v zájmu zajištění tohoto pohraničního území proti stále častějším útokům uherských nájezdníků začali budovat obranný systém, který doplňovala i nově vzniklá města Uherské Hradiště /1257/ a Uherský Brod. Jeho součástí byl i zeměpanský hrad, zachovávající si charakter vodní pevnosti, zbudovaný na přechodu přes řeku Moravu králem Přemyslem Otakarem II. Náznak jeho existence dosvědčuje první písemná zmínka s datem 7. ledna 1275, kdy v těchto místech dlel sám panovník. V listině Václava II. z r. 1286 nalézáme mezi vyjmenovanými hodnostáři také Matouše z Černé Hory – purkrabího na Ostrohu, listina krále Jana z r. 1318 zaznamenává už přímo „hrad náš Stenice neboli Ostroh nad řekou Moravou“ a konečně v testamentu markraběte Jana z r. 1371 se hovoří již o městě Ostrohu /„Ostroh seu Zdanicz, Ostrow oder Stanicz“/. Z listin je patrno dvojí pojmenování města, které přetrvávalo ojediněle ještě v 15. století, psáno písaři v poněkud kolísavých podobách. Název Ostroh na přelomu 18. století převládl a v polovině 19. století /1846/ byl k němu připojen přívlastek „Uherský“. Město o něj r. 1950 přišlo, ale v r. 1968 se k němu opět vrátilo. Jako pohraniční hrad byl Ostroh součástí královských držav až do r. 1511, nezůstával však vždy přímo v rukou panovníka. Ten korunní majetek čas od času uděloval do zástavního držení bohatým i méně urozeným šlechticům. Jednu z nejvýznamnějších rolí ve své historii sehrálo město v době husitské, kdy byl majitelem ostrožského panství Hašek z Valdštejna. Ještě 1. listopadu 1420 bojoval v bitvě pod Vyšehradem na Zikmundově straně proti Pražanům. Byl zde husity zajat, přešel na jejich stranu a stal se z něj věrný příznivec Husova učení. Pozval do Ostrohu husitské kněze Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic, kteří získali na svou stranu většinu místního i okolního obyvatelstva. Husité se vojensky zorganizovali a někdy na sklonku r. 1420 založili "Nový Tábor“. Podle nejnovějšího výkladu dějin husitství /Šmahel, Fr.: Husitská revoluce/ byl jeho sídlem právě Ostroh, jako takřka nedobytná vodní pevnost, a nikoli „nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy ve vsi řečené Nedakunice blízko Strážnice“, jak vypráví kronikář Vavřinec z Březové. Odtud husité podnikali výpravy do širokého okolí. Již 12. ledna 1421 napadli a vypálili velehradský cisterciácký klášter, pobořili kostel v Polešovicích, úspěšně zaútočili na Milotice, Uherský Brod, ohrožovali samotné Uherské Hradiště. Na přelomu let 1421 a 1422 se Ostroh stal pevnou baštou husitství na jihovýchodní Moravě. Katolická strana pod vedením biskupa Jana Železného, který spolu s Rakušany vytáhl v únoru 1421 dobýt Ostroh, byla neúspěšná a utrpěla těžké ztráty. Do dubna 1421 spadá rovněž neúspěšné obléhání Ostrohu Zikmundovým vojevůdcem Pipem Spanem. Na podzim 1421 soustředil král Zikmund, rozhodnutý jednou provždy skoncovat s kacířským býlím, velké vojsko v Uhrách a přitáhl s ním v říjnu na jihovýchodní Moravu. Ostroh se i tentokrát jeho vojskům ubránil. V polovině dubna 1422 se Zikmundovo vojsko spolu s oddíly Albrechta Rakouského znovu objevilo před Ostrohem. Podařilo se jim dobýt jen Veselí, které se stalo rovněž terčem útoků. Ostroh zřejmě obléhání odolal a ostrožská posádka zůstala nadále hrozbou pro sousední trenčanskou župu. Odboj proti Zikmundovi získal majiteli Ostrohu, panu Hašku z Vadštejna, takové jméno, že byl v únoru 1422 zvolen vojenským velitelem pražského svazu. V březnu téhož roku stál v pozadí popravy Jana Želivského, v roce 1424 strhl do války proti Žižkovi i Prahu, obojí ho s následnou porážkou jeho vojsk od Žižky v bitvě u Malešova v červnu 1424 politicky učinilo nemožným. Rovněž fakt, že král Zikmund dal 17. března 1424 vévodu Albrechtovi plnou moc, aby odňal Haškovi hrad a město Ostroh jakýmkoliv způsobem, uspíšil rozhodnutí, že tento počátkem r. 1425 přešel na Zikmundovu stranu. Vévodu Albrechtovi se podařilo získat Ostroh do své moci, po r. 1424 jej od něj dostal do zástavního držení uherský magnát Stibor ze Stibořic a ten jej postoupil  ruskému knížeti Fedoru z Ostrogu, někdejšímu táborskému hejtmanovi, který někdy v r. 1429 zradil své táborské spojence a přešel na nepřátelskou stranu. Kníže Fridrich, jak Fedor sám sebe nazýval, ostrožské měšťany vysával velkými robotami a daněmi. I proto se obrátili s prosbou k císaři Zikmundovi a ten jim v srpnu 1435 vzhledem k velkým válečným škodám, které město utrpělo, potvrdil staré městské výsady a privilegia a měšťany osvobodil od nespravedlivých daní a robot, což se zavázal Fridrich respektovat. Druhá polovina 15. století byla pro Ostroh ve znamení častého střídání zástavních držitelů. Od krále Ladislava dostal práva k ostrožské zástavě i slavný vojenský hejtman Jan Jiskra z Brandýsa, přenechal je Janovi z Cimburka a ten po čase směnil hrad s panstvím za drahotušské panství s pány z Landštejna. Za česko uherské války, která vypukla r. 1468, se náš kraj stal na několik let dějištěm urputných bojů, které zasáhly i Ostroh. Byl dobyt, nakládalo se s ním jako s válečnou kořistí, po čtyři desetiletí v něm poroučeli ti, kteří za vše vděčili kariéře v Korvínových službách. Sláva předního Korvínova hejtmana Jana Zeleného z Šanova brzy pominula. Po jeho smrti vdova Žofka z Valdštejna zástavní práva k Ostrohu prodala. Získal je na krátký čas další voják v uherských službách – Petr Haugvic z Biskupic. I on byl ostrožským pánem jen krátce, brzy vše prodal. Počátkem r. 1490 nastavil směr ostrožské historii na další století muž, mající značný vliv na tehdejší dění,  důvěrný rádce a diplomat Matyáše Korvína, biskup v uherském Varadíně a správce olomouckého biskupství, Jan Filipec. Ten nezískal majetek pro sebe, ale pro svého mladého synovce Jana z Kunovic. Sám se tehdy připravoval  k odchodu do klášterního ústraní, proto učinil ohledně správy statků určitá opatření. Kunovice i Ostroh odevzdal formou zástavní držby Mikuláši Lužickému z Čečvic, ta se po jeho smrti r. 1494 vrátila do rukou Jana z Kunovic, aby ji r. 1497 prodal. Novým držitelem Ostrohu se stal Mikuláš Hrdý z Klokočné, rovněž zbohatlý v uherských službách. Po jeho smrti r. 1509 převzal zástavní práva k Ostrohu již na potřetí Jan z Kunovic, tentokrát definitivně. Listinou krále Vladislava z března 1511 přestal Ostroh náležet ke královským statkům, plná dědičná práva získal s Janem z Kunovic bohatý rod pánů z Kunovic. Ti déle než jedno století zvelebovali ostrožský zámek a rozšiřovali přilehlé panství, na něž uvedli české bratry. Když vypuklo protihabsburské povstání, evangelík Jan Bernard z Kunovic se přidal na stranu rebelů. Tím rozhodl o osudu svém a na další staletí i svého jmění, které mu bylo po bitvě na Bílé hoře císařem konfiskováno. Ostrožské panství, jedno z největších a nejvýnosnějších v zemi /ostrožský zámek s městem a předměstím, městečka Kunovice, Hluk, Nivnice a Hroznová Lhota, zámky v Kunovicích a Hluku, tvrz v Louce a 21 vesnic – celkem 27 obcí/, bylo Ferdinandem II. darováno r. 1622 /formálně  převedeno smlouvou r. 1625/ jednomu ze zasloužilých habsburských služebníků – knížeti Gundakerovi z Lichtenštejna. V majetku jeho rodu pak zůstalo přes tři sta let. Po bělohorské bitvě nastala krutá protireformační činnost. V Ostrohu a okolí bylo zavedeno misionáři opět katolictví, luteránští kněží na ostrožské faře byli vystřídáni katolickými. Útrapy obyvatelstva za třicetileté války, kdy bylo město r. 1643 zapáleno Švédy vedenými Torstensonem a lehlo popelem, násobily ve druhé polovině 17. století nájezdy Turků a Uhrů, značné škody utrpělo i při obsazení Prusy r. 1757. Tvář města poznamenaly dva velké požáry r. 1599 a 1762, stejně jako časté povodně z řeky Moravy.

Město si zachovávalo řemeslnicko-zemědělský charakter, dlouholetou tradici jako významné hospodářské odvětví mělo vinařství. Rozhodujícím zdrojem příjmů byly výroční trhy, na nichž místní řemeslníci zpeněžovali své výrobky. Také vybírání mýtného a mostného přinášelo do městské pokladny zisk potřebný k údržbě mostů a cest. Slibný hospodářský rozvoj města, zajištěný četnými výsadami udělovanými po staletí panovníky, vzal za své již v 19. století v důsledku dříve tak strategicky výhodné ostrovní polohy, která se stala nakonec překážkou dalšího rozvoje. Neméně závažný  důvod stagnace vycházel i ze samotného vztahu Lichtenštejnů k městu – nevěnovali mu po celá tři století zvláštní pozornost, nebylo jejich sídelním městem. Prosperovaly jen vrchnostenské podniky, pronajímané a později odprodané Lichtenštejny novým majitelům. Bývalý mlýn, který patřil v 19. století k největším vodním zařízením na řece Moravě, vyhořel. Jeho sutiny koupili a v letech 1893-1896 přestavěli na moderní válcový mlýn majitelé předměstského cukrovaru, bratří Mayové, a vedle něho postavili i pilu a výrobnu beden na cukr. Rovněž uvedli do provozu turbínu na výrobu stejnosměrného elektrického proudu k osvětlení mlýna a cukrovaru. V r. 1939 mlýn zakoupil mlynář Antonín Fibinger z Těmic. Starobylý pivovar, založený pány z Kunovic v 16. století, r. 1903 převzala do nájmu a r. 1921 zakoupila Rolnická akciová společnost pivovarní a sladovní. V r. 1911 dodával ostrožský pivovar své pivo do 52 hostinců, v r. 1922 jich bylo již 74. Město zůstávalo až do r. 1945 sídlem lichtenštejnského velkostatku, který měl i s lesy rozlohu 7037 ha. Z nich na zemědělskou půdu připadalo 2323 ha soustředěných do 7 dvorů. V katastru města se rozkládal dvůr Uherský Ostroh o rozloze 490 ha. Ani první polovina 20. století nepřinesla městu větší hospodářský rozmach. Z průmyslových podniků, zpracovávajících dřevo z místních singulárních, obecních a lichtenštejnských lesů, stojí za zmínku První moravská továrna na tužky založená r. 1894 Karlem Latzmannem, který zbudoval pilu a dílnu na výrobu tužek a psacích potřeb. Vyvážel je do celého Rakouska-Uherska, Ruska, ruského Polska a Rumunska. Po zastavení činnosti této provozovny v r. 1928 se objevily nové závody na výrobu ohýbaného nábytku – firma Antonína Happicha prodaná r. 1935 v exekuční dražbě Vilému Hoffmannovi, zničená v den osvobození města r.1945 požárem, a r. 1938 veřejná obchodní společnost na výrobu nábytku bratří Matyášků. Charakteristickým znakem pro město byl značný počet usedlých Židů, v r. 1843 jich zde žilo 587. Tvořili zvláštní komunitu, v letech 1849-1919 i samostatnou „politickou obec židovskou“ s vlastní volenou samosprávou. V ní měli Židé z celého ostrožského panství své středisko, zde nacházeli ochranu a útočiště. Měli svoji synagogu i školu. Z historických památek je nejvýznačnější stavbou zámek – původně obranný hrad přestavěný v letech 1560–1570 pány z Kunovic v moderní renesanční zámek se zámeckým parkem; r. 1605 zpustošen požárem; r. 1645 dobyt Švédy; jako lichtenštejnský majetek přestal být šlechtickým sídlem, stal se pouze střediskem správy panství, čímž jeho význam značně poklesl; r. 1932 odkoupen z vlastnictví Lichtenštejnů do majetku města; v současné době stále v generální opravě; postupně se stává střediskem místní samosprávy a kulturního a společenského dění /městský úřad, městská knihovna, obřadní síň, koncertní sál, výstavní prostory, vinotéka/. Dominantu trojúhelníkového náměstí s měšťanskými domy tvoří pozdně barokní stavba farního kostela sv. Ondřeje z let 1751-1758 /vysvěcen 15. října 1758/. Zámek, náměstí a jeho okolí byly r. 1990 vyhlášeny městskou památkovou zónou. 

Poloha

přidat fotografie