Kňovice (obec) [7869]

Místní a katastrální obec Kňovice má tři osady: Kňovice, Kňovičky a Úsuší. Katastrální území obce v dnešní podobě pochází, jen s nepatrnými odchylkami, z vyměření tzv. stabilního katastru, vydaného roku 1840. V něm jsou všechny pozemky poprvé podrobně a úplně proměřeny a zmapovány v měřítku 1 : 2880, které se používá dodnes. Plošná výměra katastrálního územní je dle stavu v roce 1994 871 ha.

Území obce Kňovice, po dokončení jeho slovanského osídlení vil. století, patřilo v Českém státě do župy Vltavské. První písemná zmínka o Kňovicích je v listině pražských křížovníků z 29. května 1333, kde je jako jeden ze tří ručitelů směny dějin uveden vladyka z Kňovic. Užíval erbu s rozpoltěným štítem, jehož pravá polovice je prázdná a v levé jsou tři šikmá břevna. Stejného erbu užívali i vladykové z Usuší, patroni chlumského kostela. Původně sídlili na tvrzi v Úsuší a v Kňovicích jsou uváděni od přelomu 13. a 14. století. Na listinách z té doby jsou již uváděny obě osady - Kňovice Větší a Menší. V obou osadách byly v té době tvrze s panskými dvory, usedlosti osedlých i domky řemeslníků a panských služebníků.

Původ místního názvu jména Kňovice nelze spolehlivě určit. Jedna alternativa je podle staročeského slova "kněně", což znamenalo buď ženu kněze nebo kněžku, sloužící bohům. Kninice pak bylo místo, kde tyto pohanské kněžky podávaly svoje oběti bohům. Taková místa jsou spojována s vyvýšeninami, často obklopenými bažinami a močály, což by v Kňovicích odpovídalo asi místu, kde stojí dnes kaple, které bylo obklopeno vodním příkopem a odtud se táhl močál údolím podél potůčku dnešního Návesníka až k soutoku s Lužnicí. Druhá alternativa je rovněž odvozena od zamokřených a bažinatých údolí. V takových místech hnízdili ptáci čejky, staročesky nazývané knihy či knihory. V průběhu dějin jméno Kňovice podléhalo změnám od prvního písemného záznamu "Knowicz" přes další "Kniewicze", "Kniowicze", "Kyniowicze" po "Knihovice" až dnešní "Kňovice".

O starším osídlení území obce svědčí nález dvou kamenných plochých sekerek zdoby předslovanské, pozdní doby kamenné (eneolitu), na pozemku čp. 18. Z doby slovanského osídlení, asi z 10. století, pochází hradištní zdobená lahvovitá nádoba, vykopaná v čp. 17.

Z dalších písemných dokladů se dovídáme o střídání majitelů obou kňovických tvrzí a tím i osad. V r. 1475 Jarohněv z Úsuší Kňovice prodal a v jejich držení se vystřídali páni z Landštejna a vladykové Zrutští z Chřenovic. V r. 1542 koupil Kňovice vladyka Přibík Břízský z Břízy a připojil je k Osečanům, ke kterým již také tehdy patřilo Úsuší, část Kňoviček s tvrzí a poplužním dvorem v té době držel Ondřej Mezenský z Mezného, ale již v r. 1544 vše prodal Janu Vojkovskému z Milhostic na Radiči. Po vymření rodu Břízských získal v r. 1573 Kňovice i Osečany Jan Vojkovský na Radiči a Kňovice, Kňovičky i Úsuší byly pod jedním panstvím. V té době tvrze v Kňovicích, Kňovičkách i Úsuší zpustly. Potomci Jana Vojkovského byli nuceni část svého majetku rozprodávat. Část Kňoviček s poplužním dvorem a rybníkem Blanský se dostala do držení Lobkoviců, a ti ji trvale připojili k vysokochlumeckému panství. V r. 1611 Adam Felix Vojkovský prodal i statek Osečany a ponechal si pouze Kňovice, Kňovičky .a Úsuší. Přesídlil do Kňovic, kde si postavil kamenný dům - předchůdce dnešního zámku. Jeho manželkou byla Ludmila, dcera Jakuba Krčina z Jelčan a Sedlčan. Radič prodal již v r. 1575 Adamův otec Mikuláš, ale bez přilehlého Usuší. To od té doby zůstalo při statku kňovickém. Po bitvě na Bílé hoře se Adam Vojkovský musel vystěhovat ze země, a proto prodal Kňovice smlouvou ze dne 7. I. 1628 hraběti Pavlu Michnovi z Vacínova. Od r. 1665 se jako majitelé Kňovic vystřídali Mikuláš Franchimont z Frankenfeldu, jeho syn Antonín, dcera Antonína Marie Viktorie, provdaná za Václava Malovce z Chýnova a Winterbergu. Tato paní dala v letech 1729 - 31 postavit veřejnou kapli sv. Josefa. Založila i poplužní dvůr Chýnov. Její dědičkou byla dcera Marie Terezie, provdaná za rytíře Václava Lipkovského z Lipovic. Po její smrti syna Vincence jeho dědici prodali kňovický statek roku 1819 c. k. nadporučíkovi Antonínu Wangovi. Od jeho potomků pak koupil Kňovice v r. 1895 univerzitní profesor MUDr. Emerich Maixner.

Po prodeji Kňovic v r. 1629 byla založena první pozemková kniha - urbář. Je prvním dokladem o prostých lidech, poddaných, usedlých na statcích i chalupách. S některými jmény, uvedenými v urbáři, se setkáváme dodnes. Dalším soupisem poddaných byla tzv. Berní rula z r. 1654, sestavená pro daňové účely. Od r. 1654 jsou vedeny matriky chlumské farnosti, v nichž můžeme sledovat narození, svatby a úmrtí našich předků. První očíslování domů, nařízené Marií Terezií, se uskutečnilo v r. 1770. Tehdy měly Kňovice 29 domovních čísel (kapli a několika stavením čísla tehdy nebyla přidělena) a byly největší osadou v chlumské farnosti. Kňovičky měly 11 domovních čísel a Úsuší 5 čísel. V r. 1885 měly Kňovice už 52 čísel a Kňovičky 15. V Úsuší zůstal počet čísel nezměněn. Začátek 20. století byl tragicky poznamenán 1. světovou válkou, jak o tom svědčí pomník padlých občanů. Rozvoj a výstavba obce byla přerušena v r. 1943 násilným vystěhováním území při zřízení vojenského cvičiště SS. Pro zachování minulých i současných událostí v obci byla založena v r. 1922 obecní kronika, do současnosti vzorně vedená a pravidelně doplňovaná

Jedním z nejstarších objektů v obci je hospoda "Zavadilka". Její název je odvozen od staročeského zavaditi, což znamenalo někam zapadnouti. Říkalo se tak osamělým hospodám. Původně Zavadilka, jako panská hospoda, byla osamocena při hlavní cestě ze Sedlčan k Vltavě a pro službu formanům byla při ní kovárna. První zmínka o krčmě v Kňovicích je z roku 1401. Obecně je známá pověst o rytíři Krčínovi, který zde sedlčanské konšely, svoje poddané, po opití připravil o jejich městská privilegia.

Na začátku 18. století, za Franchimontů, byl v Kňovicích přestavěn zámek do dnešní podoby.

Barokní veřejná kaple sv. Josefa byla postavena v letech 1729 - 31. Má půdorys osmiúhelníkový, protáhlý do elipsy, v koutech lišeny, od nichž jdou po klenbě ploché pásy. Výztužné pruty z ploché oceli jsou vějířovitě umístěny pod klenbou a křižují se uprostřed. Na severní straně je podlouhlý sínec, nad nímž je kruchta a hranolovitá věž s jehlancovou helmicí. Hlavní a oba postranní oltáře, jakož i kazatelna, jsou barokní a bez větší umělecké a historické hodnoty. Pěkná práce je barokní loďka na kadidlo s delfínovitým podstavcem z r. 1755.

Panský pivovar v Kňovicích stával v místě dnešní budovy čp. 4. Byl založen někdy za panství Franchimontů. Pivo se v něm vařilo údajně až do roku 1898. Dle údajů z roku 1895 jedna várka činila 20 hektolitrů piva a ročně se vystavovalo 260 hektolitrů. K pivovaru patřila i sladovna a dvě chmelnice.

V roce 1828 vrchností A. Wangem a poddanými v obci založen armádní ústav pro vysloužilce. Na konci roku 1846 měl základní jmění 2378 zlatých.

K nejznámějším rodákům z Kňovic patří Fanynka Šťovíčková, modelka k jednomu z nejslavnějších obrazů Josefa Mánesa "Josefina", zvaného též "Česká Mona Lisa". Narodila se v Kňovicích 18. února 1825, kde prožila i své mládí. V roce 1844 ve stáří 19 let odešla do služby do Prahy do malířské rodiny Mánesů. Zde se sblížila s Josefem Mánesem, zamilovali se a Fanynka byla Josefovi modelem pro některé jeho obrazy. Když bylo vidno, že jejich láska nezůstala bez následků, sestra Josefa Amálie tvrdě zakročila a Fanynku propustila. Ta odešla do Kňovic a zde se jí II. 3. 1850 narodila dcera, pokřtěná po otci, Josefina. Fanynka se vrátila později do Prahy do služby a zde se v r. 1860 provdala za zřízence na řetězovém mostě Vincence Alberta, který vlídně přijal i Josefinu, a žili spořádaně v bytě na Újezdě. Při pobytu v Praze obě ženy tajně navštěvovaly Mánesa v jeho ateliéru a tehdy patrně také vznikl slavný obraz "Josefina". Josefina zemřela 16. 12. 1916 a je pochována na hřbitově v Praze 6 u sv. Matěje. Na pomníku je nápis, že zde je pochována Josefina Hovorková, dcera Josefa Mánesa.

V Kňovicích byly na dvou místech panské cihelny a to jedna u Chýnova blíže hájovny, kde jsou ještě dnes vidět zbytky zdi a druhá na dnešních obecních drahách "Na cihelně".

Na území obce byly 4 lomy na stavební kámen.

Z hospodářské činnosti dle stavu z r. 1349 byli v Kňovicích 2 hospody s výčepem piva a řemeslníci - sládek, zahradník, 2 bednáři, kovář, 6 krejčích, kameník, 2 truhláři, kolář a 2 tkalci. Sanitární službu v té době zajišťoval lékař, požívající od vrchnosti služné a deputát v naturáliích.

Nejstarším spolkem v Kňovicích byla "Hospodářská beseda" založena v r. 1887 jako místní organizace "Hospodářského spolku politického okresu Sedlčanského", založeného v r. 1863. Byla to zemědělská organizace s cílem "zlepšení polního a lesního hospodářství ve všech jeho odvětvích a šíření pokroku hospodářsko-průmyslového vůbec". Beseda pořádala pravidelně přednášky z různých oborů a v roce 1892 měla vlastní knihovnu s 34 svazky.

Čtenářsko-ochotnický spolek se ustavil v r. 1920 a zřídil si jeviště za 5600 Kč. V roce 1927 se spolek rozešel a jeviště převzal Sbor dobrovolných hasičů. Provozování divadelních ochotnických představení mělo v Kňovicích bohatou tradici a hry byly provozovány ještě několik let po opětném nastěhování obce v roce 1945.

Dalším spolkem bylo "Družstvo elektrárenské“ založené pro elektrifikaci obce v roce 1923. Jeho zásluhou se začalo v obci od 1.3. 1924 svítit elektřinou.

Poloha

přidat fotografie