Římov (obec) [7797]

Nejstarší písemná zmínka o Římovu se vztahuje k roku 1257. Tehdy ves patřila novořišskému klášteru. Sousední Horní a Dolní Rokytánky (brzy zanikly, později se tam připomínají Vísky), vlastnil v roce 1349 Štěpán z Ungesberka (hradu zvaného později Sádek). Koupě a prodeje nemovitostí šlechty se zapisovaly do Moravských zemských desek. V uvedeném roce Štěpán z Ungesberka prodal 7 lánů, dvůr a 3 mlýny ve vsi Rokytánky bratrům Jimramovi a Filipovi z Jakubova.

S hradem Ungesbergem jsou těsně spjaty dějiny všech okolních obcí, včetně Římova. V roce 1315 ohrožoval z tohoto hradu široké okolí loupeživý rytíř Jimram z Boskovic se svými tovaryši. Jeho výpady trpělo i poměrně vzdálené město Třebíč. Král Jan Lucemburský hrad dobyl a 18 loupežníků dal popravit.

Římov, nebo jeho část, v polovině 14. st. patřila pravděpodobně Hrutovi z Čechočovic, neboť ten dal v roce 1358 vložit do Moravských zemských desek své ženě Kačně 30 hřiven na vsi Římov. Když v roce 1371 dělil Jan Jindřich, markrabě moravský, mezi své tři syny (Jošta, Jana Soběslava a Prokopa) Moravu, dostal vsi Římov, Stařeč a Čáslavice Jan Soběslav. Po smrti markraběte Jindřicha rozpoutali jeho synové Jošt a Prokop otevřené nepřátelství. Jan Soběslav se věnoval církevní kariéře (dosáhl hodnosti patriarchy aquilejského). V roce 1393 zemřel. Spory mezi Joštem a Prokopem přerostly v období 1381-1405 v otevřenou válku, kterou velmi trpěl celý kraj.

Z následujícího období husitských válek se pro obec Římov nedochovaly žádné písemné zprávy. Obecní kronikář Edmund Němec zaznamenal ohlas husitské tradice. Na štítě původního obecního domu byl velký kalich, který se údajně dochoval z husitských dob. O tomto domě se jednoznačně vyjádřil jako o nejstarší a nejpozoruhodnější stavbě v Římově.

Více smínek se ze 14. století dochovalo o Horních a Dolních Rokytánkách. Ve sledovaném období patřily již k hradu Sádku. Tento pevný hrad se od 15. století stal vlastnictvím několika mocných moravských panských rodů. V roce 1481 jej prodal Hynek z Valdštejna Půtovi z Lichtemburka i s Horními a Dolními Rokytánkarni. Dalším majitelem hradu se v roce 1492 stal nejvýznamnější a nejbohatší moravský šlechtic, Vilém z Pernštejna. V této době ještě Římov k Sádku nepatřil. Zřejmě jej vlastnila drobná šlechta. Ještě v roce 1520 se po něm psal Jan Cvoček z Římova. V tomto roce koupil polovinu pustého dvora Dubec. Vilém z Pernštejna začal brzy panství rozšiřovat a zvelebovat. Již v roce 1499 přikoupil městečko Stařeč a vsi Čáslavice, Slavice s dvorem, Přibyslavice a Římov. Od té doby byl Římov až do roku 1848 součástí sádeckého panství.

V roce 1551 koupil panství od Jaroslava z Pernštejna Zdeněk z Valdštej­na, a tak bylo po půlstoletí opět připojeno ke statkům pánů Brtnických z Valdštejna. K panství patřily, kromě zámku s poplužním dvorem, mlýnem, sladovnou a pivovarem, městečko Stařeč a vsi Kojetice, Čáslavice, Římov, Mastník, Slavice s pustým dvorem, Přibyslavice a část vsí Loukovic a Číchova.

Páni Brtničtí drželi panství až do roku 1620. Posledním majitelem byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Za účast v českém stavovském povstání (byl krátkou dobu členem tzv. moravského direktoria) mu byly zabaveny všechny statky a on sám zemřel v roce 1623 ve vězení na Špilberku. Tento vzdělaný aristokrat, majitel tří panství, byl pohřben na útraty města Brna. Jeho majetek císař rozdělil mezi své důstojníky: moravskobudějovické panství získal plukovník Hanibal ze Schaumburka, brtnické hrabě Rombalt Colla1to a sádecké v roce 1623 podplukovník Thomas Cerboni. Tento rod držel sádecké panství ještě koncem 17. století.

Následky třicetileté války se projevovaly (zejména na venkově) ještě desítky let po vestfálském míru uzavřeném v r.1648. Základní informace lze najít v druhém lánovém rejstříku z roku 1679. Zde je popis všech poddanských usedlostí na Moravě v době, kdy ještě celá třetina území byla zpustošena. Celé sádecké panství (obce Mastník, Čáslavice, Štěměchy, Kojetice, Mikulovice, Čechočovice, městečko Stařeč a Římov) vykazovalo 59 poustek (29,4 %). Na sádeckém panství bylo celkem 289 usedlíků, z toho 195 starých a 16 nových. Z tohoto počtu v Římově bylo 30 usedlostí. Žilo zde 21 původních hospodářů a 3 noví. Ve vsi bylo pět starých poustek ajedna nová. K mlýnu náležely 3/4 lánu. Jinak byla v Římově panská hospoda. Vznikla před 50 lety ze dvou půllánů. Pole obdělával hostinský za plat. Za zmínku stojí i to, že Římovští nejvíc ze všech okolních vesnic využívali tzv. činžovních lánů.

Majitelem panství byl v roce 1672 stále svobodný pán Jeronym Salvator Cerboni.

První komplexní informací o obyvatelích Římova a jejich způsobu obživy je urbář sádeckého panství z roku 1714. Je to soupis obyvatel obce. U každé usedlosti je uvedeno, kolik k ní patřilo půdy.

V Římově bylo tedy 11 celoláníků, 2 třičtvrtěláníci, 5 půlláníků, 1 čtvtláník a 4 chalupníci. Tři poddaní obdělávali více než 1 lán. V rámci sádeckého panství obhospodařovali obyvatelé Římova, Mastníku a Loukovic největší výměry půdy, zatímco v Rokytnici, Čáslavicích, Štěměchách a Čechočovicích byla jen čtvrtina poddaných obhospodařujících celé lány. Vysoký počet celoláníků je příznačný pro vsi, kde bylo málo řemeslníků. Obyvatelé Římova vždy projevovali zájem o získání půdy a zemědělskou činnost považovali za své prvořadé zaměstnání. Byli dobří hospodáři. Tradice vztahu k půdě přetrvala až do konce 20. století.

V roce 1775 vypuklo ve východních Čechách nevolnické povstání, k němuž se přidali i poddaní z některých krajů na Moravě. Největší odpor projevovali sedláci lesonického panství, kde došlo k ozbrojenému střetu s vojskem. Také na jemnickém a bítovském panství byla velmi napjatá situace. Na jaroměřic­kém, náměšťském a sádeckém panství zasahovala vojenská asistence. Odpor sedláků byl lámán pomocí karabáčů a vězněním vůdců v pevnostech.

Obyvatelé Římova pocítili nejednu křivdu ze strany sádeckého panství, především od panských úředníků. Zvlášť těžce nesli ztrátu obecního lesa, který si přisvojili majitelé panství. Několikaletý spor sice prohráli, ale les považovali stále za své vlastnictví. Dne 26. června 1775 naložili ve vrchnostenském skladu 37 kop šindelů a odvezli je do Znojma na prodej. Již 27. června hlásil vrchní úředník sádeckého panství krajskému hejtmanovi, že se Římovští opět chystají do lesa na dříví. Způsobená škoda byla odhadnuta na 125 zlatých. Podle vyšetřovacího protokolu se Římovští necítili vinni, protože les byl přece jejich. Po dalším vyšetřování u znojemského soudu dne 30. srpna 1775 byl římovský rychtář Petr Zahradníček propuštěn s tím, že proti němu nebyly shledány přitěžující okolnosti.

Další vývoj událostí však zřejmě velmi nepříznivě ovlivnil zásah ze strany sádeckého panství, neboť byli zatčeni čtyři římovští obyvatelé: Jakub Čurda, Martin Němec, Vavřinec Machovec a Tomáš Novák. Dne 12. září 1775 byli u delegovaného soudu ve Znojmě souzeni za násilný odvoz dříví z panského lesa. Za hlavního viníka byl zřejmě označen Vavřinec Machovec, neboť byl odsouzen k 25 ranám holí a čtyřem týdnům vrchostenských prací v železech a poutech. Ostatní dostali mírnější tresty: Tomáš Novák čtyřtýdenní práci a sesazení z funkce purkmistra, Čurda a Němec čtrnáctidenní práci. Také dřívější řílllovský rychtář Petr Zahradníček, který byl již dříve propuštěn, byl 30. září 1775 za násilný odvoz dřeva z panského lesa odsouzen k jednoroční práci v poutech a železech a sesazen z rychtářství. Hlavní vojenské velitelství nařídilo 7. října jeho převoz do pevnosti na Špilberku k jednoroční opevňovací práci.

Po třech měsících (koncem prosince) zasáhl ve prospěch vězněného Petra Zahradníčka hrabě G. Ignác Walldorf, majitel sádeckého panství, osobní intervencí u císařovny. Jako závažný důvod uvedl, že Zahradníčkova žena není schopna sama zastat hospodářství a opatřit děti. Také si přál, aby Zahradníček byl opět dosazen do úřadu rychtáře, poněvadž uměl číst a psát! Dne 29.12.1775 delegovaný soud Petru Zahradníčkovi zbytek trestu prominul. Zahradníček byl ještě jednou předvolán před krajský soud a varován před dalším proviněním. Majitele panství soud uvědomil, že propuštěný může opět zastávat funkci rychtáře nebo mu mohou být svěřeny jiné obecní úřady.

Nevolnické povstání urychlilo vydání patentu císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví v roce 1781.

V první polovině 18. století zdědil sádecké panství po hraběti Ignácovi z Walldorfu Fr. Kajetán Chorynský. Jeho rod patřil mezi nejstarší české šlechtické rody (původně Chorynští z Ledské). V roce 1885 měl sádecký velkostatek 2.549 ha, z toho: 1.773 ha lesů, 30 ha rybníků a 546 ha polí. Panské lesy tvořily tři polesí, zemědělská půda 6 dvoru. Od poloviny 19. století ztrácel velkostatek zemědělský charakter a zaměřil se především na lesní hospodářství. V roce 1873 bylo pět dvoru prodáno Kašparu Goldmanovi a jeden Simonu Fischmanovi. Koncem 19. století vlastnil velkostatek: lihovar, pivovar, cihelnu a vápenku. V samém závěru své existence měl velkostatek značné ekonomické problémy.

Životní podmínky poddaných se na konci 17. a začátku 18. století výrazně nezměnily. Zvlášť těžce pociťovali lidé robotní zatížení. Na sádeckém panství robotoval celoláník 3 dny v týdnu, kromě toho chodil 4x týdně na řezanku, udělal ročně 2 sáhy dříví a jeden musel odvézt do Brna. Půlláník robotoval v jednom týdnu 1 den, v druhém 2 dny, musel zpracovat za rok 1sáh dříví a dvakrát jít na řezanku. Chalupníci byli povinni robotovat 16 dní o žních.

Touha selského lidu zbavit se konečně nenáviděných robot propukla v roce 1821. Příčinou byly falešné zprávy o existenci patentu rušícího roboty, který měli majitelé panství utajovat. Vzpoura propukla zejména ve znojemském, jih1avském a v části brněnského kraje. Na území současného třebíčského okresu se vzbouřili poddaní 15 panství, včetně sádeckého. Z tavíkovického panství se rychle šířila výzva pod daným jaroměřického, lesonického, sádeckého a třebíčského panství, aby "nikdo nerobotoval a nedal se ničím přesvědčit, ani oprátkou na krku". Vzbouřenci přestali robotovat od 26. března, právě v době jarního setí.

Vzniklou situaci měl uklidnit dvorský komisař, který objížděl všechna ohniska vzpoury. Kde se mu nepodařilo obnovit robotu, využil vojenské moci. Původci nepokojů byli předáni krajským soudům. Sádecké panství komisař navštívil 18. dubna. Někteří ze shromážděných sedláků požadovali důkaz, že komisař byl skutečně vyslán císařem. Avšak dekret, který předložil, označili za nevěrohodný a chtěli jej roztrhat s tím, že komisaře považovali za podvodníka najatého vrchností. Zato k vojákům a důstojníkům se chovali přátelsky a pokorně ve snaze přesvědčit je o nutnosti zrušit robotu. Za nejvzpurnější byli pokládáni Římovští, pak Rokytničtí a Stařečští. Odtud se rozšířila vzpoura na třebíčské panství.

Za necelé tři desítky let byla konečně, dne 1.7. 1848, na sněmu v Kroměříži robota na Moravě (za peněžitou náhradu) zrušena.

Obec Římov a Vísky byly odedávna přifařeny do Čáslavic, kde byla jedna z nejstarších far v okrese. Již ve 13. století zde stál kostel. První zmínka o faráři (Předvojovi) se vztahuje k roku 1240. Fara však v 16. století zanikla a obyvatelé docházeli na bohoslužby do Starče. Až v roce 1773 byla v Čáslavicích založena expozitura, po deseti letech lokalie a ta se později stala opět farou. Holý mlýn a Březová byly přifařeny do Rokytnice.

Děti z Římova odedávna docházely do školy v Rokytnici, z Vísek a mlýna č.35, zvaném Trojanů, chodily do Čáslavic. Avšak cesta do Rokytnice byla velmi špatná a za nepříznivého počasí neschůdná. Když měla být rokytnická škola rozšířena na čtyřtřídní, pokusily se přiškolené obce Římov a Chlísto v o vyjmutí z obvodu této školy. Nebyla však velká naděje, že žádost bude schválena. Do Rokytnice nebylo daleko a argumenty poukazující na špatnou cestu nebyly brány vážně. Ve prospěch římovských dětí zasáhla náhoda. Školskou komisi při ověřování neschůdnosti cesty zastihla na zpáteční cestě z Rokytnice bouřka. Cesta "Na Loučkách" se změnila v jediné velké jezero. Díky tomu dne 16.8.1892 dostala obec povolení k zřízení dvoutřídní obecní školy s jedním nadučitelem a jedním podučitelem. Obecní představenstvo mělo stavbu nové školy realizovat do školního roku 1893/4. Obci však nebylo vyhověno v záležitosti při školení Vísek - patřily nadále k Čáslavicím. K Římovu připadly jen Trojanů mlýn č.35 a Záhumenný mlýn č.34. Stavbu školní budovy ztížila zbytečná komplikace - obecní výbor neuvědomil majitele velkostatku hraběte Chorynského, plátce více než třetiny přímých daní. Při jednáních o škole a nákladech na její vybudování bylo stonovisko hraběte zastupovaného lesmistrem J. Scheilem vždy záporné, a to z toho důvodu, že by se musel podílet také zhruba na třetině nákladů. Plány školy a rozpočet na její realizaci zpracoval Ing. J. Hartl z Jihlavy. V roce 1888 obec vykoupila od F. Pevného parcelu č. 38 na jihovýchodním konci obce. Stavbu školy realizoval stavitel R. Wolf z Třebíče za 9.466 zlatých. Práce truhlářské, zámečnické a sklenářské dodal K. Trnka z Valdorfu. Obec si půjčila na realizaci celkem 8.000 korun a velkostatek zaplatil svůj povinný stavební podíl 2.669 zlatých.

V květnu roku 1894 zahájil starosta Jan Nedvědický stavbu školy a již začátkem srpna obec žádala o kolaudaci. Škola byla slavnostně vysvěcena 23. září za mimořádné účasti obyvatel ze širokého okolí a mnoha významných osobností. Prvním učitelem byl Fr. Krška. Vyučovalo se od 1.října. Do školy chodilo v tomto roce 109 žáků do dvou tříd. První třída měla vyučování dopoledne, druhá odpoledne. Od ledna 1895 nastoupil pomocný učitel Jan Moler a v listopadu ještě učitelka ručních prací. Počty žáků se v tomto období stále zvyšovaly. V roce 1907 začaly do římovské školy na vlastní žádost docházet děti z Vísek, které dosud chodily do Čáslavic.

Zvláštní pozornost si zaslouží vznik hasičského sboru v roce 1895. Byl založen hostinským Františkem Čurdou, učitelem Vojtěchem Duničkou a Matějem Růžičkou. Sbor vycvičil V. Dunička. Velitelem a jednatelem se stal M. Růžička. Činnost sboru se rychle rozvíjela, brzy měl 34 členů, jednoproudní stříkačku, 100 m hadic a výstroj pro 28 mužů. Již od roku 1896 hasiči obětavě vykonávali své poslání v Římově i okolních obcích. V roce 1930 si hasičský sbor pořídil motorovou stříkačku. Často s ní vyjížděl k hašení požárů. I v Římově bylo několik velkých požárů: v roce 1923 vyhořel Záhumenný mlýn, o rok později dům A. Chromého. V roce 1932 hořely dvě stodoly a v lednu dům stolaře A. Obůrky.

V roce 1904 koupil velkostatek Březový mlýn, kde byla zřízena myslivna a hájovna. Dva roky si obecní úřad vymáhal docházení poštovního posla ze Starče. Od 1. října 1905 měli obyvatelé Římova i poštovní služby.

Obec měla celkem 887,3408 ha plochy. K obci patřilo také pět samot. Největší samotou byly Vísky, kde byl panský dům a několik chalup (č.p. 36-43, 46, 89). Ostatní samoty byly mlýny: Záhumený (jinak také Zádušní) č. 34, Trojanův mlýn č.35, Holý mlýn č. 86 a Březový mlýn Č. 87. Kromě obydlí s popisnými čísly měla obec ještě tzv. purk (obydlí bez čísla) za vsí u bývalé cihelny, vhodné spíše pro zvířata, kde bydleli dva chudí vyděděnci. Obec měla celkem 579 přítomných obyvatel, z toho 285 mužů a 294 žen. Z tohoto počtu bylo 574 katolíků a 5 Židů (rodina správce u nájemce vrchnostenského dvoru ve Vískách.)

Většina obyvatel se živila zemědělstvím - buď jako vlastníci nebo nádeníci. Chudší obyvatelé, zejména domkaři, se živili i nádenickou prací při velkostatku, zejména při lesních pracích. Ti, kteří měli povoleno sbírat v lese suché dříví, pomáhali za to 20 - 25 dní v roce bezplatně při prořezávkách a vysazování stromků.

Selských usedlostí bylo 33, domkařů také 33, dále zde žili 2 úředníci a tito řemeslníci: 5 mlynářů, 1 kovář, 1 obuvník, 1 krejčí, 2 bednáři, 1 řezník, 1 kolář a dva soustružníci perletě. V obci dále žilo 9 továrních obuvnických dělníků. Téměř všichni muži uměli vyrábět šindel. Z obchodníků zde byli: 2 hostinští, 1 krupař a obchodník smíšeným zbožím, 1 trafikant, 3 obchodníci s dřívím a šindelem. Dalším podnikem byl Černý důl ve Vískách společnosti Dr. Dvorského, kde se rozemílala již dříve vytěžená tuha.

V porovnání se současnou dobou jsou zajímavé i stavy hospodářských zvířat: 21 koní (z toho 14 kobyl a 7 valachů), 322 kusů hovězího dobytka (80 telat, 43jalovic, 109 krav, 65 volů, 24 ročních býčků a jeden chovný,) 77 koz, 107 kusů vepřového, 1073 slepic, 93 husí, 14 kachen, 47 úlů. Stavy dobytka a drůbeže jsou poněkud nižší, konstatují stav k 31.12. 1900.

Poloha

přidat fotografie