Hlasivo (obec) [6578]

Hlasivo je poprvé písemně připomínáno již v roce 1315. Zdejších osm kmecích dvorů tehdy držela jistá Dobronyha či Dobroně z Kamberka. Měla je v zástavě a o ně se s ní soudil jakýsi pan Dobeš z Lopřetic, protože nechtěla dobrovolně od zástavy odstoupit, ani přijmout 33 hřiven a 20 grošů stříbra věna. Kamberští z Kamberka byl starý český vladycký rod, nadaný erbem, v jehož zlatém štítu byla černá orlice. Jeho členové se proslavili jako chrabří válečníci a borci turnajových klání. Na druhé straně vladykové z Lopřetic či Opřetic patřili ke schudlé větvi rodu družícímu se k pánům z Dubé z jižního Kouřimska. Paní Dobroně ale pravděpodobně nebyla dědičnou paní Kamberských z Kamberka, ale v Kamberku jen bydlela. Pozdější držitelé Hlasiva patřili k rodu v kraji Bechyňském velmi rozvětvenému, zejména na Táborsku, Voticku a Sedlčansku, jenž měl chrta sedícího na polštářku jako klenot nad štítem 
a na štítě pokosné břevno. Takový erb měli vladykové z Hlasiva a vladykové z Jedlan. Další rody se poněkud lišily klenotem, ale to šlo o rody zpřízněné. Vladykové z Hlasiva a vladykové z Jedlan se ve 14.století stali předky českého vladyckého rodu Těmínů z Těmic, který vymřel počátkem 16.století.
Z toho velice rozvětveného rodu rodu podávali roku 1369, 22. října do kostela Hlasivského Olbram z Hradnice, Volkéř z Hrádku (Kozího hřbetu), Dobeš 
ze Suchdola, Bušek z Hlasiva a Přibík z Jedlan. Bušek připomíná se i později častokráte, maje v letech 1390 až 1401 jeden hlas podací ve Hlasivě, současně však také na Hoděticích; v obojích sdílel podací hlas se strýci svými Hrádeckými 
a Suchdolskými. Sídlel na Jedlanech a také se po nich psával. V letech 1371 a 1382 je mimo jiné připomínán i jako svědek. Bušek z Hlasiva okolo roku 1413 držel také zboží v Radeníně. Vilém připomínaný roku 1425 a Jan z Hlasiva (1459) měli příjmení Kozák, což byla lidová přezdívka lidu žíjícího na Želečsku. Kromě již zmíněných také je vzpomínán Vlček z Hlasiva, jehož vdova Zuzana měla věno na dvoře Jíšově ležícím poblíž Jedlan. V roce 1380 ho prodala. Pravděpodobně jiný Vlček z Hlasiva byl ve službách pánů z Michalovic a v roce 1387 byl na Příběnicích přítomen, když páni přebírali peníze za prodaný Velešín.
V těch časech jsou také zmiňováni bratří Příbec z Hlasiva, který se buď psal seděním na Kamberce, nebo jen prostě z Kamberka, který později nabyl, Přibík či Přibíček, který jako dvoustýtřicátýdruhý podepsal stížný list proti upálení mistra Jana Husa 
a Jan z Hlasiva, jinak psaný i z Jedlan. Také on připojil svou pečeť na stížný list zaslaný do Kostnice. Mimo část Hlasiva držel i díl Hodětic a Těmice. V roce 1405 získal kamberské zboží. V roce 1431 se hovoří o Janu z Hlasiva, jako o hejtmanu v Pelhřimově. V červnu 1433 se stal hejtmanem v Ivančicích, ale roku 1435 je připomínán na Táborsku. V roce 1448 se nacházel ve vojsku Jiříka z Poděbrad, když tento Prahu ztekl. Mikuláš z Hlasiva se v období příměří v roce 1435 hlásil k Hradišti Hory Tábor. Dále je vzpomínán Nedvěd z Hlasiva, jinak z Ústí (Sezimova) a jistý Škubal z Hlasiva. Martin z Hlasiva byl Václavem Vlčkem z Čenkova pohnán před komorní soud pro nezaplacené dluhy. Před husitskými válkami nedržel část Hlasiva již nikdo z těchto rodů. Na jedné části seděl roku 1415 Zdebor z Říčan, seděním 
v Hlasivě, nositel krásného erbu v jehož červeném štítu byly tři stříbrné lupeny leknínu. Jiná část s několika dvory kmecími patřila roku 1416 Hynkovi ze Šebanovic, jenž na ní (vkl. 30. září) choti své Kunce 200 kop grošů věnoval. Tvrz sama s několika dvory kmecími přešla později v držení Víty staršího ze Rzavého, též z toho rodu pocházejícího, jenž Hlasivo ve 14. století držel; týž se připomíná jako pán Hlasivský 
v listu roku 1439 vydaném na prodej vsi Čikvasovic k panství Choustnickému. Poslední muž tohoto rodu MikulášAleš zemřel v roce 1675.
Později dostalo se Hlasivo pánům Zruckým ze Chřenovic, kteří sice ve zdejší krajině kolik statků měli, z nich však jediné Hlasivo až do 16. století podrželi. Tito měli erb s modrým štítem na nemž byl pták s bílými a červenými křídly a v klenotu měl tři pštrosí pera. Za těch dob také tvrz zdejši zpustla. Tvrz pustá se vsí a díly ve Staré Vožici, Křtěňovicích a ve Zhoři dostaly se roku 1540 za díl Lévovi Zruckému. Synové tohoto Aleš, Albrecht a Jindřich brzo po smrti otce svého, ani let svých ještě nemajíce, prodali roku 1553 (vkl. 24. ledna) ves Hlasivo s podacím právem, dvůr pustý ve Křtěňovicích, i dvůr kmecí ve Staré Vožici, v Zacharsku louky a rybník Václavu Voračickému z Paběnic a na Polánce za 1375 kop gr. č. Na nějaký čas přivtělena tvrz ke zboží Poláneckému a dostala se potom k Chýnovu. Za synů Václavových, jenž roku 1565 ve Vožici zemřel, dostala se ves Hlasivo s dílem Staré Vožice (však bez ostatního příslušenství) Kryštofovi Voračickému z Paběnic. Rod Voračických, pocházející z Paběnic u Kutné Hory, sídlil v 16.století na Voticku a Sedlčansku, kde vlastnil četné statky. Do toho rodu se vdala jediná sestra Václava Poláneckého z Polánky Anna, kterým tento rod vymřel po meči. Nový majitel některé grunty, jak se zdá, na nový dvůr poplužný svedl a dvůr kmecí ve Staré Vožici s poustkou a krčmou roku 1578 ke statku Blanickému odprodal. O dva roky později roku 1580 byly dvůr a ves Hlasivo postoupeny Janu Čáslavovi z Podolí za 5300 kop míš. 
Tento vladycký rod měl ve štítu i v klenotu okouna.  Tento rod se objevuje v polovině 15.století a jeho členové většinou působili v rožmberských službách.
Jan Čáslav byl spolu s Hynkem strýcem svým až do roku 1579 držitelem Dubu tvrze, také jakožto bratr nedílný bratra svého Petra poručníkem dětí jeho, totiž Hynka již řečeného, Doroty a Kateřiny. Přikoupiv k Hlasivu několik statečkův okolních zemřel kdysi po roku 1580. Synové po něm zůstalí Ctibor, Hynek a Petr drželi Hlasivo nějaký čas se strýcem svým Hynkem, ale roku 1586 (vkl. ve středu po sv. Brikcí) postoupili v dluhu 5250 kop gr. č. „vsi celé Hlasiva s tvrzí pustou tudíž, s pivovárem, dvůr poplužný se všemi dědinami, podacím a 3 krčmami, vsi Petrovic s dvorem poplužným a krčmou, ve Lhotce nad Petrovicí c. t. m.“ Janovi z Malovic na Kamenici a Chýnově. Malovcové z Malovic přináleželi k nejrozvětvenějším českým vladyckým, později panským rodům. Zmíněná chýnovská větev toho rodu měla mnoho odnoží a vymřela v polovině 19.století. 
Roku 1586 1.listopadu postoupil císař Rudolf těžby v Ratibořicích na Horkách 
a v Hlasivě panu Vilému z Rožmberka na 30 let s podmínkou odvádění povinného desátku.
Zboží Chýnovské měl od roku 1549-1595 Jan z Malovic a z Chýnova, po jeho smrti jeho syn Michal, který zemřel roku 1599 a odkázal všechny statky své sestře Anně Mandaléně a určil i poručníky, kteří do její plnoletosti celý majetek spravovali. Šťastná dědička se před rokem 1610 provdala za Zikmunda Venclíka z Vrchoviš. Roku 1614, 26.května učinila svému manželovi zápis, jímž mu zámek a panství Kamenice zapsala, aby v něm ještě po vůli své poříditi mohla a teprve po její smrti Chýnovské zboží dne 14. listopadu 1614 se Venclíkovi dostalo a obsahovalo mimo jiné i ves Hlasivo. Jakmile byl zápis a závěť vloženy v zemské desky, zdvihl se velký odpor v celém rodu Malovců. Jedenadvacet osob rodu Malovců darování Venclíkovi odpíralo. Skutečně se jim roku 1617 muselo dáti 62.000 kop míšenských. Venclík zemřel roku 1623. Radové komory české prodali dne 30.června 1623 tvrz a město Chýnov se všemi vesnicemi knížeti Janu Oldřichovi z Eggenberku, pánu 
na Krumlově a hraběti na Adlšperku za 80.000 kop míšenských. Kamenice a Černovice prodány ten čas Jindřichovi Paradýsovi. Ještě za svého života odevzdal kníže roku 1633 vše svému synovi. Tento zemřel roku 1649 ve věku 39 let. O dědictví se podělili jeho synové.

Poloha

přidat fotografie