Patokryje (obec) [6220]

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Patokryjích pochází z roku 1343, i když datum je trochu sporné. Historici hledají původ názvu obce ve zdejším rodu vladyků z Patokryjí, kteří si ve vsi vybudovali patrně ve 14. stol. obrannou tvrz (”ukrývali paty”).

Tvrz stávala na mírném návrší nad potokem Srpinou na jižním okraji obce. Dnes je tento prostor zastavěn obytnými a hospodářskými objekty.
V 15. stol. ve vsi sídlil rod z Duban, až do 17. stol. se v obci vystřídalo několik šlechtických rodů. Posledním držitelem tvrze byl Bernard Elsnic z Elsnic, kterému byl jeho majetek posmrtně konfiskován za jeho účast ve stavovském povstání. Patokryje připadly Lobkovicům, kteří ves připojily administrativně k Bílině. Pod ní setrvaly až do zrušení poddanství v roce 1848, kdy byly začleněny pod Želenice. Roku 1907 se staly samostatnou obcí.
Patokryje, které jsou dnes chudé na památky, se měly v minulosti čím chlubit. V polovině 18. stol. zde vyrostla barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, o sto let dříve kostel a fara. Kostel byl ale roku 1860 zbourán.
Obec byla v minulosti vystavena tvrdým zkouškám přírody. Jsou k dispozici záznamy, podle kterých opakovaně v průběhu 16. až 19. stol. řádila v okolí obce silná vichřice, která pokaždé úplně zničila úrodu. Obec byla zkoušena také po skončení třicetileté války roku 1648, kdy propuštění žoldáci tvořili tlupy a drancovali venkovská sídla. Patokryje však vždy prokazovaly dostatečnou vitalitu svým vztahem k půdě. V minulosti zde stály chmelnice a vinice.
V Patokryjích se začal na počátku 20. stol. rozvíjet spolkový život, vznikl zde Sbor dobrovolných hasičů, Sbor stráže Svobody, Bezkonfesní skupina Svornost.
Po okupaci pohraničí v roce 1938 byla česká část obyvatelstva odsunuta do vnitrozemí, po válce podobný osud poznamenal místní Němce, kteří byli vysídleni do Německa.

Poloha

přidat fotografie