Obříství (obec) [6054]

Krajinu mezi Labem a Vltavou u jejich soutoku u Mělníka nazýváme Meziříčím. Toto území bylo osídleno již od neolitických dob, tj. asi pět tisíc let před naším letopočtem. Protože zde však díky neustálým záplavám obě řeky často měnily svá koryta, setkáváme se zde s mnohem menší hustotou archeologických nálezů, než v sousedních oblastech. Rovněž intenzivní kultivace mnohé potenciální naleziště zcela zničila. Přesto bylo i v Obříství nalezeno několik neolitických hrobů, několik nádob - z tzv. kultury únětické a mladší doby římské. Naposledy byla v obci v šedesátých letech nalezena dva tisíce let stará pec na pálení vápna.

V dobách raného slovanského osídlení se zdejší kraj stal místem, kde se stýkaly tři kmeny - Pšované (dnešní severní Mělnicko), Zličané (z jihu) a Čechové (západně od Vltavy). Po sjednocení země pod jednu ústřední moc v tzv. hradištní době zde pod nedalekým Dřínovským kopcem vznikl důležitý správní a mocenský bod - hrad Meziříčí. V průběhu 12. století pak pozvolna úlohu správního meziříčského centra převzal sousední s původně panovnickou tvrzí, ze kterého postupně vzniklo důležité církevní centrum - církevní děkanát, později sdružující 19 far. Další kolonizace zdejšího území vedla ke vzniku mnoha osad, jednou z nich zřejmě někdy ve 13. století bylo i Obříství. Podle výkladu jména vzniklo v zamokřeném území, jímž se bylo nutno všelijak dokola brodit - tedy „obřísti“.
Zdejší nízko pložena krájina byla velmi často sužována mnoha záplavami a proto se nově vzniklé osady ve starších dobách takřka nerozvíjely. Jediným významným místem byl Chlumín, který ležel na důležité obchodní cestě od Prahy, která se zde větvila směrem k Budyni nad Ohří a k Mělníku. Kolem panovnického hrádku postupně vyrostlo malé tržní městečko, které se brzy dostalo z panovníkovy moci do rukou břevnovského kláštera a z části též do rukou pražských měšťanů - Velfloviců 

První písemná zmínka o vsi Obříství pochází z roku 1290, kdy se poprvé uvádí Jan de Obristuie - její nejstarší známý držitel. Toto poměrně vysoké datum je jistým překvapením, vždyť všechny okolní vesnice jsou mnohem starší (osada Semilkovice se připomíná snad již v roce 1165 a Dušníky roku 1228). Předpokládá se tedy, že k vybudování tvrze a vesnice došlo mnohem dříve, možná již za vlády Přemysla Otakara I. (1197-1230), pouze nám chybí písemné zmínky.

To je samozřejmě docela dobře možné, když totiž v roce 1541 shořely zemské desky, v nichž byly uloženy veškeré zápisy o hradech, zámcích, tvrzích a dvorech českých, zmizely i nejcennější zápisy o prvních dobách většiny obcí. O jejích trvání tak můžeme soudit jen z roztroušených údajů a z analogického vývoje jiných blízkých obcí, u kterých se alespoň nějaké záznamy někde dochovaly.

Navíc tomu odpovídá i název obce - později se totiž slovo „ břístie“ již nepoužívá.Ve stejné době s Janem z Obříství žil i jakýsi Matouš z Obříství. Znamená to, že ves měla v té době, tak jak to tehdy bývalo zvykem, více majitelů a každému šel plat pouze z jeho části. Čtrnácté století bylo dobou, kdy byla rozdrobenost tehdejšího majetku naprosto běžná, narozdíl od století pozdějších, kdy již vznikla rozsáhlá panství. V této době byla koupě vsi, prebendy či úřadu jednou z nejlepších investic, jednak proto že z ní šel sice malý, ale stálý plat a pak se s ní dalo velmi dobře obchodovat, protože poptávka převyšovala nabídku.

Matouš zemřel před rokem 1305, zůstala po něm vdova Markéta a synové Petr a Olkmar. Po Petrovi pak syn Matouš řečený Starší a po Olkmarovi také Matouš (mladší), Olkmar a Smil. Ten byl současně i majitelem sousední vsi Kly.

Počátkem 14. století se připomínají bratří Matěj starší a Ješek z Obříství, snad synové zmíněného rytíře Jana z Obříství. Z jejich doby pocházejí nejstarší záznamy o říční plavbě nad Mělníkem. Dnešní část obce, Semilkovice, náležela v té době Mikuláši od Věže, měštěnínu a pánu na sousedním Chlumíně, který byl z rodu Velfloviců. Další část současného Obříství tvoří Dušníky, které byly od počátku v držení pražského probošství.

V létech 1367 a 1368 Obříství náleželo Ludvíkovi, dvorskému apatykáři a měšťanu Starého Města Pražského. Po jeho smrti nastal spor o dědictví mezi syny Jankem a Andělem, který musel nakonec řešit soud. Jeho rozhodnutím Obříství připadlo Andělovi a ten panství ihned prodal Janovi ze Smiřic. Ani ten panství nedržel dlouho a obratem jej prodal dále.

Roku 1371 byl pánem Obříství Jan, rytíř z Obříství, zvaný také z Hnojnice (ves u Bíliny). Měl dva syny - Smila z Obříství a Jana z Obříství. Byli patrony zdejšího farního kostela sv. Jana Křtitele, který se poprvé připomíná v roce 1384, kdy do něj Jan z Obříství podává kněze. Je jisté, že byl ale postaven mnohem dříve. Před svou smrtí tomuto kostelu Jan z Obříství daroval čtyři kopy grošů ročního platu.

Rytíř Jan z Obříství, vlastnil také Libiš, kde na místě někdejší románské svatyně dal postavit památný gotický kostel sv. Jakuba. Zemřel po roce 1398, jeho vdova Markéta jej přežila 17 let. Po jeho smrti pak společně v Obříství vládli oba synové. O Smilu toho dále příliš nevíme, Jan někdy před rokem 1420 Obříství prodal Mikuláši řečenému Chudému z Újezda a zakoupil Brodce na Boleslavsku. Mikuláš byl vlastníkem rozsáhlého majetku v okolí. Již v roce 1409 získal Lobkovice a roku 1412 Libiš. Spolu s Obřístvím je tak spojil v jeden celek. Nebyl to však samozřejmě jeho jediný majetek. Byl oblíbencem panovníka Václava IV. a již ve funkci nejvyššího zemského písaře od něj obdržel hrad Hasištejn západně od Chomutova a již jako Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic (psáno též z Lobkowicz) se stal zakladatelem jednoho z později nejmocnějších rodů v Čechách (do knížecího stavu povýšeného v roce 1623). Jako urburní, tj. báňský písař v Kutné Hoře svůj majetek dále rozmnožil. Byl to věrný katolík, za husitských válek bojoval na straně císaře Zikmunda.

Po Mikulášově smrti roku 1435 připadly statky jeho dvěma synům, Mikuláši a Janu Popelovi. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Rodové heslo této větve bylo: „Popel jsem a popel budu". Jeden z jeho pozdějších potomků byl v letech 1577 - 1594 držitelem mělnického panství.

Rozdělením dědictví získal Mikuláš II. Hasištejnský z Lobkovic i panství Obříství (ves s dvorem, všemi rolemi, chmelnicemi a vinicemi) spolu s okolními vesnicemi a dvory. Zemřel roku 1462. Zůstali po něm tři synové, kteří zpočátku vládli dědictvím společně, ale později se rozdělili tak, že nejstarší Jan Hasištějnský z Lobkovic dostal staré rodné panství Obříství, několik vesnic od panství Hasištejna a ještě i město Kadaň. Druzí bratři si rozdělili zbytek majetku. Tehdy též byly od Obříství natrvalo odděleny Lobkovice. Ve smlouvě z roku 1490, kterou si majetek rozdělili, je poprvé připomínána zdejší tvrz.

Jan Hasištejnský z Lobkovic byl známým diplomatem a cestovatelem. Po jeho smrti roku 1517 zdědil majetek Jaroslav Hasištejnský z Lobkovic (zemřel roku 1529) a po něm jeho synové Jindřich a Šebestian. Zprvu spravovali zboží společně, později pak pouze Jindřich, který ale nebydlel v Obříství, nýbrž střídavě na Hasištejně nebo v Kadani.

Roku 1542 podle kupní smlouvy získal za 5000 kop pražských grošů tvrz Obříství s poplužním dvorem, vsí, mlýnem, pivovarem a vesnicemi Kly a Libiší rytíř Vilém Kamýcký ze Lstiboře.

Ten připojil k Obříství i Dušníky, které ještě do roku 1547 náležely Pražanům Staroměstským, jimž však byly pro účast ve stavovských nepokojích zabaveny a postoupeny králi Ferdinandovi I. Ten je za odměnu přenechal Vilémovi. Když Vilém zemřel, rozdělili si jeho synové majetek tak, že Albrecht získal Obříství a Jan Žernoseky.

Roku 1554 se pánem obřístevského panství stal syn rytíře Viléma, pan Albrecht Kamýcký. Za vlády Albrechta byl pořízen druhý velký zvon pro zvonici farního kostela a je na něm uvedeno jeho jméno, rodový znak a letopočet 1568. Zemřel roku 1585 a panství střídá majitele v příbuzenstvu. Nejdříve je dědí jeho manželka Kateřina rozená z Lukonoš, poté její vnučka Kateřina Berkovna, dcera Zdislava Berky a Marie Kamýtské, která byla provdána za Mikuláše Sekerku ze Sedčic. Ten zde pak vládne až do své smrti. Po něm roku 1597 Karel Častovec Myška ze Žlunic. Předtím, v roce 1591, byla k Obříství připojena ves Semilkovice, ležící tehdy ještě na původním místě u starého Labe.

Roku 1615 jsou majiteli Jan Jindřich Myška ze Žlunic a Jan Habart Kostomlatský z Vřesovic, jejichž jejich jména jsou uváděna na památném zvonu farního kostela v Obříství z roku 1616.

Roku 1618 se stal majitelem Obříství rytíř Václav Pětipeský z Chyše a Egenberku, rada královský, maršálek královského dvora, pán Byšic a Bosyně. Od sester Barbory Vřesovcové a Johanny Pětipeské, rozených Myškových ze Žlunic, které majetek zdědily po své matce Magdaleně Myškové, vdově po Karlu Častovci, zakupuje rovněž ves Semilkovice s poplužním dvorem Ouporem, náležejícím ke statku v Obříství, mlýn a pilu v Obříství a přívoz přes Labe Na Štěpáně, dále vsi Kly a Libiš, Kopeč, Byškovice s dvorem a další, které však později při obřístevském doméniu nezůstaly. Rytíř Václav Pětipeský se stal zakrátko jedním z nejbohatších příslušníků nižší šlechty. Pro vzpouru proti císaři roku 1618 mu však bylo panství zkonfiskováno (roku 1620) a prodáno (roku 1623) známé kněžně Polyxeně z Lobkovic (více viz. Hostín u Vojkovic), jedné z nejmocnějších šlechtičen té doby a to i se statkem Byšickým za 106 000 zlatých rýnských.

Ta však majetek skupovala pouze ze spekulativních důvodů, takže nedostavěný zámek, který z tvrze začal přestavovat předchozí majitel těžce strádal. Roku 1638 se o zámku psalo, že: "jest na díle vystaven, avšak nedostaven a oprava jeho na zdech, protože se různo sypají, i na přikrytí velikého nákladu potřebuje." Nějaký mudrc napsal roku 1655, že by se neměl zámek klásti za zámek, nýbrž jen za tvrz, "an nemá takového tvaru, který se sice při zámku nacházeti má, neb stavení jest na upadení a skrze dvě podlahy jsou trámy shnilé."

Po její smrti zdědil majetek její syn Václav Eusebius z Lobkowicz, který dosáhl v armádě hodnosti vrchního polního maršála, později byl prezidentem válečné rady.

Během třicetileté války statek Obříství nesmírně utrpěl. V roce 1623 se o Obříství píše jako o městečku, po válce se o něm tak už nikdy nemluví. Kromě válečných utrpení zhoršoval stav zbídačelého obyvatelstva i přechodný nájemce statku Jan z Goessu, jemuž zboží pronajali Lobkovicové, kteří se během války nemohli o své rozsáhlé panství starat a který zde bezohledně těžil.

Podle berní rully z roku 1654 obsahoval přechodně spojený statek Obříství a Lobkovice tyto vsi s příslušenstvím: Obříství, Dušníky, Semilkovice a Lobkovice a díly vsí: Libiš, Kly, Kojetice, Bukol a zpustlé vsi (či jejich díly): Kopeč, Mlíkojedy, Byškovice a Neratovice.

Po opětovném rozdělení panství roku 1654 koupila obřístevskou část Marie Cecilie Renata, hraběnka z Náchoda a Lichtenberka, jako věno svému manželovi - Vilému Ferdinandu Slavatovi hraběti z Chlumu a Košumberka. Slavatové byli první z pobělohorských vrchností, která sídlila v Obříství. Ferdinand Vilém Slavata dal vystavět kostelík sv. Vojtěcha v Neratovicích, uprostřed něhož vyčnívá kámen, na němž měl dle pověsti odpočívat sv. Vojtěch při své cestě ze Staré Boleslavi do Prahy.

Po smrti Viléma Ferdinanda Slavaty spravoval statek jeho bratr Jan Jiří Jáchym Slavata, za něhož došlo i v Obříství roku 1680 vlivem selské rebelie, vyšlé ze severovýchodních Čech, k projevům nespokojenosti poddaných. V rukou rodu Slavatů zůstalo panství až do roku 1691, kdy zemřel poslední mužský člen rodu (a třetí bratr v pořadí) František Leopold Vilém Slavata, jímž tento kdysi proslulý rod po meči vymřel.

Jediná Slavatova dcera hraběnka Marie Karolina Slavatová se vdala za Leopolda Antonína hraběte z Trauttmansdorffu, který se stal spoluvládcem panství. Tím se stal poprvé rod Trauttmansdorffů majitelem obřístevského statku, k němuž náležely též Korycany. V této době - v roce 1679 vypukla v Čechách morová epidemie, která se však Obříství vyhnula. Marie Karolina Slavatová - Trauttmansdorffová dala postavit roku 1708 morový sloup, jako poděkování Bohu, že Obříství bylo od moru ušetřeno.

Během války o španělský trůn mezi králem Ludvíkem XIV. a císařem Leopoldem I. vyslal Ludvík do zemí rakouských žháře, kteří vypálili Malou Stranu v Praze, Trutnov a další místa v Čechách, mezi nimi i ves Obříství. Marie Karolina hraběnka z Trauttmansdorffů dala proto vystavět ve vsi nové domky. Půdorys návsi se tak změnil ve čtyřhran a v této podobě se obřístevská náves zachovala až dodnes.

Roku 1716 zdědil panství hrabě Josef Karel Trauttmansdorff, za jehož přispění a přispění jeho ženy Marie Josefy z Lodronu, byl postaven ve farním kostele sv. Jana Křtitele hlavní oltář v čistě barokním slohu.

V roce 1729 se po smrti hraběte Karla Josefa Trauttmansdorffa poprvé vdala jeho jediná dcera Marie Josefa Karolina. Její muž Jan Karel svobodný pán Straka z Nedabylic tragicky roku 1737 zemřel a byl pochován do hrobky v kostele sv. Jana Křtitele. Kostelník Jiří Švasta sice slyšel hned po pohřbu jakési volání, ale ohlásil to teprve třetího dne. Když dal farář Maxmilián Ledvinka z Adlerfelsu hrobku otevřít, ukázal se všem příšerný pohled. Hrabě, pochován zdánlivě mrtvý, dokázal prorazit víko rakve. S těžkým náhrobním kamenem si však neporadil a zemřel hrůzou a vysílením.

O rok později se ovdovělá Marie Josefa provdala podruhé, tentokrát za Františka z Clary a Aldringenu. Ten zemřel rovněž brzy již roku 1745.

V roce 1747 byl posledním chotěm Marie Josefy František Xaver hrabě Věžník. Do historie Obříství se zapsal jako nemilosrdný pán, který proslul utiskováním svých poddaných. Nejhorší situace nastala po smrti jeho ženy (†1761) a v letech 1770 až 1772, kdy mohutné záplavy zničily celou úrodu, takže vypukl hladomor. Hrabě si však i za této situace vynucoval odvody dávek a plnění robotných povinností. Mnozí poddaní proto obřístevské panství opouštěli a někteří se přidali k selské rebelii, která se přehnala od Brandýsa přes Obříství a Veltrusy. Došlo to tak daleko, že v roce 1777 vyslaný c.k. komisař hrabě Olivier Wallis uznal jejich práva, hraběti Věžníkovi byla uložena pokuta a byl donucen všem poddaným nahradit škody.

Poloha

přidat fotografie