Hořín (obec) [6021]

Obec Hořín leží nedaleko soutoku Vltavy a Labe. Okolní krajina bohatá na bažinaté lužní lesy a slepá ramena vodních toků poskytovala svým obyvatelům vhodné podmínky pro rybolov; dávný ráz krajiny zůstal zachován v soustavě mokřadů, starých koryt řek a tůní v katastru všech čtyř částí obce – v Hoříně, Vrbně, Brozánkách a Zelčíně. Tyto vodní plochy a lužní lesy jsou dodnes domovem pro vzácné druhy rostlin i významným hnízdištěm vodních ptáků.  Zatímco úrodná půda byla zárukou úspěšného a výnosného zemědělství, nedaleké řeky hrozily ničivými povodněmi, z nichž ta největší v roce 2002 si ve všech částech obce vybrala krutou daň v podobě několika desítek zničených stavení. Přirozenou dominantou a záštitou celé krajiny soutoku bylo přemyslovské hradiště Mělník, starobylé středisko světské i církevní správy.Pravěké osídlení. Opracovaný paroh jelena (katastrální území, dále kú Brozánky), kamenné štípané nástroje z jaspisu, pazourku, buližníku a křemence (kú Hořín, Vrbno) – takové jsou nejstarší doklady o osídlení hořínské obce pravěkými lovci starší a střední doby kamenné (? – 5000 př.n.l.). Mimořádného významu dosáhl ojedinělý nález sídliště ze střední doby kamenné na zahliněném písečném přesypu poblíž Hořína. Nicméně trvalejší osídlení souviselo až se zemědělskou společností, která byla s to využívat výhod okolní krajiny a úrodné půdy. Opakovanou řadu osídlení zahájila v polovině 5. tisíciletí př.n.l. kultura s vypíchanou keramikou a uzavírá ji v raném středověku kultura slovanská. Mezi obzvlášť významné nálezy patří mince a předměty dovezené z římské říše na počátku našeho letopočtu (kú Brozánky) a nález depotu přemyslovských denárů z 12. století (kú Vrbno).

Ačkoliv je ves Hořín ("Horův dvůr“) poprvé historicky doložena až v roce 1319, je jisté, že byla založena již dříve. Hořín byl coby mělnické podhradí majetkem vlastníka mělnického panství – zpočátku šlo o panovníka, jeho manželku nebo vdovu po něm pozůstalou. Později bylo panství zastavováno, a to i s Hořínem, Vrbnem, Brozánkami a Zelčínem. Středem Hořína 14. století byla královská vodní tvrz Wasserpurch s přiléhajícím hospodářským dvorem. Pobývala tam také královna Eliška Přemyslovna, která tam v roce 1324 vydala listinu, hořínští purkrabí a správci. Majitelem druhé, mnohem menší části vsi byl rod Beneše z Vrbna, od r. 1357 rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.

Královská tvrz nepřežila husitské války. Hořínský dvůr byl obnoven a v 16. století se stal významným hospodářským centrem mělnického panství. Rostoucí význam Hořína byl v 1. polovině 17. století potvrzen stavbou nejprve černínského loveckého zámečku, posléze rezidenčního sídla knížecí rodiny Lobkowiczů. Zámek byl postaven za účasti vynikajících architektů. Oklopen byl nejprve francouzskou ornamentální zahradou, později rozsáhlým dodnes dochovaným anglickým parkem. Soubor zámeckých budov se stal nejen přímou dominantou barokní vsi, nýbrž prostřednictvím stromořadí i dominantou širšího okolí. V roce 1787 byla hořínská zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého povýšena na farní kostel. Hořín tak získal vlastní farní úřad (do r. 1787 byl přifařen k Vrbnu). O rok později byla v Hoříně založena škola.

Mezi významné hořínské osobnosti oné doby náležejí kromě příslušníků rodiny Lobkowiczů také hudební skladatelé Jan August Vitásek (
strana 1 | dále >

Poloha

přidat fotografie