Záluží (obec) [5935]

Mnohá města a obce mají slavnou a dlouhou minulost. Mnohé obce jsou vzpomínány jen proto, že jimi někdy projela nějaká významná osobnost dějin, jiné v souvislosti s nějakou bitvou nebo jiným mordem. Taková svědectví jsou nejčastější. Místo, kde žijeme má slavnou a dlouhou minulost, minulost, o které si možná mnozí myslí, že nestojí ani za zmínku. Opak je pravdou, jen se nezachovalo dostatek zajímavých informací. Známe ty nezajímavé, jako jsou záznamy v urbářích a záznamy z tehdejšího účetnictví, občas i zajímavější fakta. Osady na březích Labe vznikaly jako první, vznikaly v přirozeném prostředí při obchodních stezkách. Pozůstatky těchto osad byly doloženy nálezy velkého pohřebiště v Libotenicích, rovněž nálezy hrobů při stavbě železnice Praha - Podmokly a to v obci s příznačným názvem Hrobce.  Literatura zmiňuje existenci Viléma z Kozlovic, tento záznam je z roku 1223. Není zřejmé, zda Záluží bylo i pod jeho správou nebo v jeho majetku.                    

Záluží a Kozlovice jsou především spjaty s dějinami pražského arcibiskupství a o své minulosti vypráví právě prostřednictvím záznamů v této oblasti. Biskupství a později arcibiskupství má o minulosti našich obcí záznamů hned několik. Pražské biskupství vzniklo v roce 973 a v té době jistě neoplývalo nějakými rozsáhlými hmotnými statky. Nicméně tak, jak se zvyšoval vliv kléru a církve, bylo zvykem panovníků tyto instituce obdarovávat, když už pro nic jiného, tak pro vzájemné dobré styky.  A jak jinak, darem byl dvorec nebo městečko.  K tomuto daru ještě obvykle příslušelo několik obcí, které měly jediný úkol, zásobovat toto větší správní centrum dřevem, potravinami a pracovní silou. V roce 1167 zde bylo už uváděno Děkanství řipské a letní sídlo biskupa je písemně doloženo v roce 1184. Přibližně v té době se staví románská kaplička na Řípu (1126).  Významným přínosem byla činnost biskupa Jana III. z  Dražic, kdy město i okolí zažilo na svou dobu neuvěřitelně rychlý rozvoj v letech 1258 až 1279. Probíhá výstavba románského hradu, tento hrad byl ve své době největším hradem v zemi, má za úkol kontrolovat brod přes řeku a obchodní cesty do Saska a Horní Lužice. Nedostavěný hrad byl obléhán a město bylo vypáleno Branibory v roce 1279.   Vsi Záluží a Kozlovice jsou poprvé zmiňovány na darovací listině Václava II., biskupovi Tobiášovi z Bechyně z 11. srpna 1295. Tento biskup vyzdvihuje město a okolí z trosek, dostavuje hrad a je za to odměněn právě připsáním tohoto majetku, v jehož výčtu jsou obě naše obce. Záluží a Kozlovice tak úředně spadají pod církevní správu, která končí až v roce 1431 kdy je Roudnice prodána  arcibiskupem Konrádem z Vechty, mělnickému Janu Smiřickému za 4000 kop grošů českých. Tím se i obce příslušející k tomuto majetku stávají vlastnictvím Smiřických. Tomuto Smiřickému za zásluhy při porážce husitů u Lipan stvrzuje majetkový zápis císař Zikmund. Komplikovaná povaha Jana Smiřického si později znepřátelí i Jiřího z Poděbrad, který nechává vlastníka panství v Praze popravit roku 1453, v témže roce dává vdova Smiřická roudnické panství, se souhlasem krále, do zástavy Jindřichu z Rožmberka. Krátce poté v roce 1457 roudnické panství i s našimi obcemi vlastní Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Ale panství bylo opět rozvráceno, potom, co se jeho majitel dopustil zrady na králi Jiřím z Poděbrad a v roce 1466 svolal na Roudnici sjezd pánů Jednoty Zelenohorské, která proti Jiřímu intrikovala.            

Panství bylo v roce 1467 obsazeno a sama Roudnice oblehnuta, dobyta a hrad vydrancován a pobořen královskými vojsky. Město i okolí bylo poté předáno do zástavy Ješkovi Bojanovskému z Boskovic, po něm drželi panství Půta a Vilém Švihovští z Risenberka, kteří hrad do značné míry opravili.            

Po nich následoval Burian Trčka z Lípy, po roce 1527 panství přebírá Václav Haukvic z Biskupic. Tomuto šlechtici se pak Roudnice jako město vyplatí z poddanství za 10 500 kop grošů českých a 100 kop grošů úroků, dále zaplatí 3 500 kop grošů komoře královské a Roudnice se tak stává městem komorním, neboť platí dávky královské komoře. Okolí je ovšem zatím zachováno jako majetek Haukviců. Roudnici je uloženo dodávat na královský stůl 10 lososů ročně, koroptve, bažanty a zajíce.            

Neúprosné dějiny se k tomuto kraji obrátily zády a po požáru v roce 1534 nebylo město schopno dostát svým závazkům a zadlužené panství bylo nabídnuto i s okolními obcemi Karlu Dubanskému z Duban a Liběšic. 1544 panství kupuje Jan Kryštof   hrabě  z Tarnova a po něm je vlastníkem jeho švagr Konstantin,  kníže Ostrožský, vévoda Krakovský. To vše v letech 1544 až 1575. Zde je vidět jak často panství přecházelo z ruky do ruky.            

Konečně 30. září 1575 kupuje roudnicko od císaře Maxmiliána II. Vilém z Rožmberka a to včetně obcí, které patřily městu a církvi a celý majetek se tak stává jednolitým celkem. Vilém si bere jako svou čtvrtou manželku Polyxenu z Pernštejna. Ta se v roce 1603 po ovdovění stává manželkou Zdeňka Popela z Lobkowitz. Za vlády Lobkowitzů se panství stává jedním z nejsilnějších územních celků v Čechách tehdejší doby. Lobkowitzové udělali pro tento kraj mnohé a jejich moc a do jisté míry i majetkové nároky ukončila až 1. světová válka. Pozůstatkem po jejich vládě v našich obcích, je vysázený háj a stavba barokní hájovny, která slouží jako obytný dům dodnes.            

Na významu nabývají naše obce stavbou výše zmíněné železnice v padesátých letech devatenáctého století.            

V roce 1900 má obec 16 domů v Záluží a počet obyvatel je 81, Kozlovice mají v r. 1890 domů 15 a 74 obyvatel.            

Rozvoj železniční a hlavně vodní dopravy způsobuje další růst obce kolem let 1910, kdy se staví plavební komora na Labi u Račic, most v Roudnici a v obci se staví několik domů. Tato skutečnost přivádí do obce další vlastníky pozemků, kteří si je zde zakupují v očekávání dalšího rozvoje ekonomiky v této oblasti. Další rozvoj obcí je utlumen první světovou válkou. Po válce a následné hospodářské krizi se ve třicátých letech v Záluží a okolí objevují rekreační objekty a do obce se postupně přistěhovávají noví obyvatelé.            

Příznivý demografický vývoj je opět přerušen válkou, druhou světovou, tentokrát na delší dobu. K postupnému rozmachu dochází až v polovině padesátých let, kdy se opět staví několik domů a potom v souvislosti s činností zemědělského družstva, kdy se lze dobrat nenávratných a bezúročných půjček, které umožňují další výstavbu a údržbu domovního majetku obyvatel. Po roce 1989 se v souvislosti se změnami zákonů o půdě a restitučního zákona objevuje možnost snadnějšího převodu zemědělské půdy na stavební parcely. Toho využívají mnozí ke stavbě domů na svých, nebo zakoupených pozemcích a obě naše obce zažívají nebývalý stavební rozvoj, zvyšování počtu obyvatel a v současné době mají nejvyšší počet obyvatel ve své historii a pronikavě se změnila demografická struktura zde žijících lidí, dochází po dlouhých letech ke snížení věkového průměru obyvatel.   

Poloha

přidat fotografie