Chotiněves (obec) [5866]

Obec Chotiněves tvoří dvě osady - Chotiněves a Jištěrpy. Obě vsi leží ve starobylé kulturní krajině obývané již dávno v době předhistorické, jak například svědčí středo- až mladohradištní pohřebiště (9. - 11. století) nad východním okrajem Chotiněvsi. Z pohledu historických písemných pramenů jsou starší Jištěrpy. Jsou zmíněny v nedatované tzv. zakládací listině litoměřické kapituly, vydané českým knížetem Spytihněvem II. Historiky je tato listina dosud zachovaná v originále, zařazována přibližně do roku 1057. O Jištěrpech se v textu původní Spytihněvovy listiny nepíše, teprve v přípiscích, které pocházejí z 12. a z počátku 13. století je uvedeno, že k právu litoměřického kostela by! dán ze vsi Jištěrpy (villa Desecripi) člověk jménem Zlatoň se syny a bratrem a to dosvědčuje dlouhá řada vyjmenovaných svědků a mezi nimi také litoměřický kastelán velmož Blah. Další zmínka o vsi Jištěrpy je až z roku 1318, kdy na zdejší tvrzi, která se tak připomíná vůbec poprvé, seděl jistý Výše z Jištěrp. Tvrz byla postavena na jednom ze dvou dílů, na které se v té době ves dělila. Druhá část patřila k panství Úštěk. V roce 1318 se Výše v pramenech objevuje ještě jednou a to společně s Jakubem z Jištěrp. V roce 1384 se jako držitelé tvrze a části vsi připomínají Zdeněk a Bavor z Jištěrp a v roce 1403 Diviš se stejným přídomkem. Vyjmenovaní byli zřejmě příslušníci jednoho vladyckého rodu, o kterém pak zprávy mizí, protože vletech 1417 - 1454 je zde majitelem statku Petr z Lejen. Další vlastník tvrze je znám až z roku 1542, ve kterém se k majetku hlásí Zikmund Jištěrbský z Blatná a činí o tom zápis do Desk zemských - nechává zapsat tvrz Jištěrpy a poplužní dvůr s poplužím, ves celou tamtéž s krčmou svobodnou. Zápis odráží skutečnost, že ves již byla v Zikmundově držení celá a nebyla jako dříve rozdělena na dva díly. Protože Zikmund používá přídomku Jištěrbský z Blatná, je možné, že tvrz a ves koupili jeho předkové a ti byli vlastníky poměrně dlouhou dobu, která by mohla odůvodnit užívání rodového jména odvozeného od vsí Jištěrpy. V roce 1561 se o dědictví po zemřelém otci Zikmundovi dělili bratři Habart a Václav Jištěrbští z Blatná. Jištěrpy obdržel Habart. V posledních desetiletích 16. století se do držení vsi dostal Zikmund Blatenský z Blatná, který zde okolo roku 1589 přestavěl gotickou tvrz na renesanční zámek. Přesto v roce 1595 vše prodal Janovi Sezimovi ze Sezimova Ústí, majiteli panství Úštěk.

Chotiněves se v písemných historických pramenech poprvé připomíná poměrně pozdě a to v roce 1323 kdy Diviš ze Sovenic dává plat ze svého majetku v Chotiněvsi (Chotiniewes) bratřím františkánům při kostele sv. Jakuba v Litoměřicích. Chotiněves patřila k panství ovládaném z tvrze v Liběšicích. Na přelomu 13. a 14. století byly Liběšice majetkem Alberta z Frýdlantu (u České Lípy), syna Častolova ze Žitavy, příslušníka rozrodu Ronoviců erbu ostrve.

Albert z Frýdlantu působil v Litoměřicích jako královský purkrabí a v letech 1318- 1323 byl nejvyšším komořím Českého království. Měl šest synů, kteří drželi Liběšice nejprve společně. Nakonec je vlastnil Zbyněk, který se stal zakladatelem ronovické větve Škopků z Dube. Zbyňkovým synem zřejmě byl Beneš starší, který se v roce 1369 stal zemským hejtmanem v Horní Lužici.. Když v roce 1405 zemřel, dědili čtyři jeho synové. Zdoby krátce po té, z let 1407 a 1418, existují zprávy potvrzující příslušnost Chotiněvsi k liběšickému panství Škopků z Dube. Na Liběšicích vletech 1420 - 1426 seděl Jan Škopek z Dube, syn Jindřichův a vnuk Benešův. Jiný Jindřich Škopek z Dube, byl krom jiného také vlastníkem Úštěku, který v roce 1426 prodal Václavovi Cardovi z Petrovic. Posledním držitelem Liběšic z rodu Ronovců byl v roce 1457 Jindřich Berka z Dubé.

Po Bercích byl do roku 1487 držitelem panství Jindřich z Rabštejna. V uvedeném roce statek prodal pánům z Gutštejna. Okolo roku 1520 koupil Liběšice od Jana z Gutštejna Karel Dubanský z Duban. Ten rozšířil Liběšické panství o Býčkovice, které v roce 1540 získal od Prokopa z Vartenberka. Za Karla Dubanského byl v Liběšicích postaven renesanční zámek. Jeho syn a dědic Oldřich Dubanský přikoupil ještě sousední Ploskovice. Když v roce 1541 shořely Desky zemské, byla šlechta vyzvána, aby své statky znovu vložili do obnovených zemských desek a tak Oldřich Dubanský v roce 1549 si nechal zapsat panství Liběšice a jako jeho příslušenství je v zápise jmenována ves Chotiněves. Oldřich zemřel v roce 1571 a jím vymřel rod Dubanských z Duban v mužské posloupnosti. Majetek nejprve spravovala vdova Anna Kostomlatská z Vřesovic, ale když se znovu provdala byla podle závěti Oldřicha Dubanského jeho pozůstalost rozdělena mezi dědice. Liběšice s Drahobuzí připadly příbuzným Zichovcům z Duban, kteří byli s Dubanskými stejného původu a erbu. Tři bratři Žichovští z Duban žili do roku 1575 v nedílu a pak se rozdělili tak, že Albrecht dostal Drahobuz, Kunrát a Lvík po polovině Liběšic. Po Lvíkově smrti v roce 1580 připadl jeho díl bratrovi Kunrátovi. Po Kunrátovi dědil syn Jan. Ten však měl již jen dcery. Po jeho smrti v roce 1598 se sestry dělili tak, že Liběšice byly rozděleny na dvě nestejně velké části a k té menší byly přidány Dolní Chobolice a tu dostala Lidmila. Větší část měla Alena. Alena se později dostala do sporů o majetek s dcerami sestry Lidmily. Vyřešila to tak, že jejich podíly vykoupila. Alena Žichovcová z Duban nebyla vdaná a všechen svůj majetek odkázala Jiřímu Vilémovi Sezimovi ze Sezimova Ústí, který byl vlastníkem města Úštěku (Sezimové z Ústí se do držení Úštěka dostali prostřednictvím sňatku Kateřiny, dcery Václava ml. Cardy z Petrovic, se Sezimou z Ústí). Součástí ústeckého panství byly od roku 1595 také Jištěrpy, které koupil od Albrechta Blatenského z Blatná Jan z Ústí. Od roku 1617 sdílejí Chotiněves a Jištěrpy společné osudy v rámci jednoho panství Liběšice.

Jiří Vilém Sezima ze Sezimova Ústí se účastnil stavovského povstání v letech 1618 - 1620, které bitvou na Bílé hoře bylo poraženo. Proto byl v roce 1623 souzen konfiskační komisí a odsouzen ke ztrátě dvou třetin majetku. Bylo mu konfiskováno: Úštěk, Liběšice se sedmi vesnicemi, statek Jištěrpy a městečka Levín a Verneřice. Liběšice, Jištěrpy, díl Úštěku a k tomu ještě Tetčiněves a Rochov byly 13. 5. 1623 postoupeny českou královskou komorou jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze. Správa jezuitského panství nejprve sídlila v Úštěku. Po té, co byl vletech 1651 - 1656 opraven liběšický zámek, přenesli jezuité své sídlo z Úštěka do Liběšic. Liběšická rezidence sloužila jako letní sídlo pražských jezuitů, jako útočiště před epidemiemi a válkami. Před podobnou nepřízní se sem uchylovali i studenti a profesoři filozofické fakulty pražské university. Jezuité vytrvale budovali prosperující panství. Získali i druhou část města Úštěku (1675) akoupili Horní Chobolice (1680). Zabývali se především pěstováním obilovin a chmele a také koželužstvím. Měli výtečné hospodářské výsledky. Jezuitský řád byl zrušen v roce 1773. Bývalý majetek spravoval Náboženský a studijní fond. V roce 1838 koupil celé panství Ferdinand kníže z Lobkowicz, vévoda z Roudnice, který vlastnil sousední Encovany. Za Lobkowizců byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa a ta nahrazena správou státní zřízením okresních úřadů a obecních samospráv. Velkostatek se zámkem byl Ferdinandem Lobkowiczem v roce 1871 prodán textilními průmyslníkovi Josefovi Schrollovi.

V současnosti jsou Chotiněves i Jištěrpy charakterizovány jako vsi chmelařské a ovocnářské.

Podoba jména vsi Chotiněves se v průběhu historie nijak výrazně neměnila - Chotiniewes (1323), in Chotiniewsy (1407), villa Chotyenyewess (1410), in Chotiniewsy (1418), in Chotyniewsy (1437), Chotiniewsy (1549), ves Chotienowes (1628), Chotniowes, Kuttniowes (1654), Kuttendorf (1720,1787), Kuttendorf, Kotniowes (1833), Chotiněves, Kuttendorf (1890). Význam názvu vsi vykládají jazykovědci takto: Jméno Chotiněves vzniklo od lokativu (odpověď na otázku kde?) v Chotiněvsi a to od nominativu Chotina ves - srovnej příjmení Chot, Chota, Chotek. Toto osobní jméno vychází ze staročeského appellativu chot, které v mužském rodě znamenalo „ženich, manžel" a v ženském rodě „nevěsta, manželka". K tomu lze poznamenat, že středověkou právní zvyklostí bylo tzv. pojištění věna manželky. Když se dívka vdávala bylo ji dáno věno ať v podobě pozemků, statků, Či v hotových penězích. Manželova povinnost byla ve stejné hodnotě pojistit manželčino věno na svém vlastním majetku. Důvodem bylo zajištění budoucího živobytí ženy pro případ úmrtí jejího manžela a to i ve vztahu k dědictví společných potomků. Užívací práva byla obvykle omezena životem vdovy, resp. jejím znovu vdáním se. Tak mohl vzniknout název vsi, která v rámci panství byla označena jako ves manželky - Chotina ves. O tom, že by šlo o význam ve smyslu manželova ves je dle mého soudu nepravděpodobný.

Pojmenování vsi Jištěrpy prošlo následujícím vývojem: de villa Desecripi (ok. 1057, resp. přípisky z 12. či poč. 13. století), de villa Secrrpi (falzum z poč. 14. století, hlásící se do doby ok. 1057), de Dyescirp, de Dyehrirp, de Dyechriper (1318), in villa Gyessczrip, de Gistierp (1385), Geyssczirb (1387), Diessczrp (1417), w giessterpiech (1430), von Gezerp (1440), in Diessczrpiech (1456), gissterbsky, Gisstrbek, w gisstrbych (1542), Gistrbsky, na Gistrbich, Gistrby (1561), tvrz a ves Gisstrpy (1605), Gisstrupy (1654), Tischdorf (1720), Gießdorf (1787), Gießdorf auch Fischdorf am Hořidlberge (1833), Jištěrpy, Jištrby, Gießdorf (1854 úředně). Výklad významu jména vsi je jazykovědci činěno takto: Původní jméno Diežečrpi má v prvním členu staročeské substantivum diežě - „díž", něm. „Backtrog" (čes. pekařské necky, pekařská díž na zadělávání těsta) a ve druhém členu pojem vycházející ze staroslovanského výrazu pro „čerpání" - celé jméno pak znamenalo „ves lidí, kteří z díže čerpají". Má se za to, že to byla posměšná přezdívka, která byla dána obyvatelům po nějakém směšném příběhu - srovnej jméno Hlubočepy z Hlubočrpy. Protože později nebylo významu jména rozuměno, bylo zaměňováno se slovem štěrba (štěrbina). Německé Gießdorf je fonetickou napodobeninou českého pojmenování doplněné německým členem -dorf, tedy ves.

Poloha

přidat fotografie