Sobčice (obec) [5389]

O nejstarším osídlení tohoto území svědčí archeologické nálezy z mladší doby kamenné a bronzové, z dob Keltů i starých Slovanů. Poprvé se název obce objevuje na listinách týkajících se kláštera chomutovského z roku 1281 ve spojitosti s Petrem, Přibyslavem a Václavem ze Sobčic. Z roku 1373 známe zemana Vaňka ze Sobčic. Před rokem 1390 držel ves Staniš ze Sobčic, následně roku 1399 přichází Jindřich ze Sobčic a roku 1408 Martin ze Sobčic jinak z Popovic. Roku 1429 vystupují mezi svědky na listině Jana Košíka z Lomnice označeni jako slovutní panoši Jíra Bořek a Vaněk Bořek – bratři ze Sobčic. V dalších letech se střídalo mnoho různých majitelů. Při první zprávě o tvrzi (na jejímž místě dnes stojí zámek) je uveden Jan Krupý z Probluze. Roku 1526 je zmíněn Václav Hrádek ze Stránky, od něhož koupil tvrz Hašek Zvířetický z Vartemberka. Pak je držel syn Michal a jeho manželka Lidmila z Pacova, která se po jeho smrti podruhé provdala za Zdeňka z Valdštejna, kterému pak statek odkázala. Za něho tvrz roku 1575 vyhořela. Valdštejn prodal statek roku 1577 své druhé choti Anně Hasištejnské z Lobkovic, rozené z Redernu, od níž koupil tvrz, dvůr a ves Sobčice s kostelem, mlýnem, řekou a dílem Jan Bořek Dohalský z Dohalic. Tato rodina držela Sobčice až do roku 1623. Roku 1627 koupil statek Albrecht z Valdštejna, který nechal v letech 1630–1634 postavit na místě původní tvrze raně barokní zámek, udělil v léno zámek se statkem Stanislavovi a Janu Jiřímu z Dohalic. Bratři se rozdělili – Sobčice si ponechal Stanislav, Jan Jiří pak Podhorní Újezd. Od roku 1661, kdy statek se zámkem, dvorem a kostelem patřil kartuziánskému klášteru ve Valdicích, byla ves střediskem kultury a vzdělání. Roku 1710 založila zde vrchnost školu. Statek vlastnili kartuziáni až do svého zrušení císařem Josefem II. v roce 1782. Po odchodu mnichů připadl pozemkový majetek náboženskému fondu, který měl zajistit zřízení lokálie v Sobčicích. Na zabavených panstvích byly zrušeny všechny vrchnostenské dvory. Pozemky byly rozparcelovány a sedláci již nechodili na robotu, ale platili peněžní roční dávky. Statek Sobčice byl v dražbě roku 1791 prodán Ferdinandovi knížeti z Trauttmansdorffu, v majetku jeho rodu byl držen až do roku 1945, kdy přešel konfiskací do majetku Národního pozemkového fondu.

Jméno dal obci rod po Sobků. Členové rodiny se nazývali Sobčíci a toto jméno rodu bylo přeneseno na název obce.

Velkou zajímavostí okolí Sobčic jsou čtvrtohorní usazeniny. Ve vrstvách písku lze nalézt překrásné ukázky nerostů, např. achátů, jaspisů a karneolů. Zajímavou kapitolou v kronice obce je Pověst o sobčických lipách. „Na jaře roku 1423 se rozhodl Jan Žižka z Trocnova ztrestat nejvyššího purkrabího krále Zikmunda – proradného Čeňka z Vartemberka, jehož statky se rozprostíraly mezi Jičínem a Novým Bydžovem. V dubnu dorazil slepý hrdina do Hradce Králové a tam v starobylé síni gotické radnice připravoval se svými hejtmany Loudou a Divišem tažení proti odbojnému Čeňkovi. Na hrad Valečov, k Žižkovým blízkým přátelům a spojencům bratřím Bartošovi a Bernatovi z Valečova, byl vypraven rychlý posel – Jiřík z Ostromíře. Při zpáteční cestě ho však u Konecchlumí zajali Čeňkovi lidé. Druhého dne navečer pak dorazila k slavnému vojevůdci panna Zdeňka, dcera sobčického zemana, a s pláčem vyprávěla, jak k Sobčicům znenadání dorazilo Čeňkovo vojsko a zaútočilo na tvrz pod Chlumy. Boj proti přesile byl těžký – v zoufalém okamžiku rozhodl sobčický zeman opustit tvrz a stáhnout se zadem do blízké doubraviny „Kabátů“. Většina se dostala do bezpečí, ale Zdeňčin otec i její bratr Javor padli. Zemřela i Zdeňčina matka, která byla v boji zraněna. Dřevěná sobčická tvrz pod Chlumy byla spálena a Zdeňka zůstala poslední z rodu sobčických zemanů. Je však odhodlána spolu s dalšími věrnými bojovníky pomstít padlé i zničenou sobčickou tvrz. Žižka i ostatní táborští hejtmani s dojetím vyslechli Zdeňčina žalující slova, a Diviš Hradecký, jenž dobře znal zdejší kraj, radil vytáhnout ještě v noci s veškerým vojskem k Hořicím. 20. dubna 1423 se Žižka se svým vojskem opevnil u kostela svatého Gotharda na stejnojmenném vršku nad Hořicemi. S bujarým jásotem za ním přispěchala i nepřátelská jízda. Čeněk, jistý si svým vítězstvím, poručil jezdcům sesednout s koní a útočit pěšmo. Táborité však byli připraveni. Pěší útok odrazili střelbou, a teprve pak vyrazili z vozové hradby. V husitských předních řadách bojovala i statečná panna se svým oddílem. Zle dotírala svým pádným mečem na železné rytíře a ti, ač neradi, se dávali na ústup. Připoután k opodál stojícímu vozu napjatě sledoval rozhodný boj i Čeňkův zajatec Jiřík z Ostromíře, jenž měl být svědkem Žižkovy porážky. A zvláštním řízením osudu to byla právě Zdeňka, kdo ve válečné vřavě a zmatku Jiříka zahlédla, osvobodila a dovedla do Žižkova tábora. Bitva vyvrcholila vítězstvím husitů, které bylo na vrchu Gothardě přijato s velikým jásotem. Po díkůvzdání poručil Žižka odtáhnout k Sobčicům pod Chlumy. Opodál spálené tvrze nakázal zasadit mladou lípu. Pod ní pak byla rozložena archa (skříňový oltář), u které byl před svědky Janem Žižkou z Trocnova, Divišem a Loudou oddán Jiřík z Ostromíře se Zdeňkou ze Sobčic. Tak je pověst zapsána v kronice.

Poloha

přidat fotografie