Okrouhlice (obec) [4920]

Z nejdávnějších dějin naší obce toho mnoho nevíme. Prvé písemné zmínky existují z r.1207 v písemnostech benediktinského mnišského rádu ve Vilémově u Golčova Jeníkova. Úkolem tohoto řádu založeného v r.1120 byla kolonizace pustých prostor v rozsáhlém hvozdu směrem k moravské hranici. V oblasti horního toku Sázavy navazovala činnost vilémovských mnichu na obdobný zájem cisterciáckého řádu založeného později v dnešním Žďáře nad Sázavou. Vilémovský klášter ve vymezeném prostoru zakládal nové osady, z nichž některé později pronajímal nebo odprodával. Jednou z nich byla i " Wokrauhlice " zaznamenaná v této souvislosti v r.1207 v "Berní rule čáslavského kraje".

Název nově založené osady byl zřejmě odvozen od okrouhlého tvaru celkem rovinatého údolí řeky Sázavy v jejím okolí a rozhodně nevyplývá z názvu osad kruhového uspořádání stavení čelem do návsi, tzv. " okrouhlic ", známých z jiných míst.

Zcela konkrétní údaj o Okrouhlici najdeme v pamětní knize vilémovského kláštera k r.1388, kdy jeho opat Petr prodal ves " Wokrauhlici " a nedaleký Chlístov vladykovi Bernardovi , který se pak psal " z Okrouhlice " /arch. č. II 463/. Ten nebo některý z jeho předků či nástupců vybudovali na ostrohu u Sázavy tvrz se zděnou, pravděpodobně v patře jako obytnou stavěnou věží s několika tehdy obvyklými dřevěnými přístavbami. Z taktických důvodů stála bezesporu v blízkostí brodu přes řeku, jehož stopy jsou dodnes patrné vedle severního konce starého mostu. Z východu chránila tvrz dostatečně řeka. Proti plochému předpolí na západě a od severu, kde byly rozmístěny chalupy poddaných, bylo asi nutno vybudovat nějaké hradby či alespoň dřevěné palisády, které asi byly těsněji přimknuty k vlastní tvrzi než někdejší zeď později postaveného zámku. Silnice procházející brodem se těsně za ním dělila, cesta vpravo vedla do mlýna a k věži tvrze, jak naznačuje její dodnes zachovalý portálek, a odtud po hraně návrší nad pozdějšími "Klenicemi" sestupovala k "Ovčínu" a podle řeky po jejím pravém břehu k Chlístovu. Od brodu přímo do kopce stoupala pak mírnou serpentinou druhá cesta procházející k severu na Pelestrov a Habry. Od jižní části brodu se rozbíhaly cesty podél levého břehu Sázavy na Klanečnou a Vadín a vpravo na Babice s odbočkou na Krásnou Horu a Lipnici. Z Babic určitě vedla na Okrouhlici i přímo, od brodu u Rathauzova statku další cesta, stejně jako určitě fungovala i cesta z Veselého Žďáru od severu.

Z dalších držitelů Okrouhlice uvádějí desky zemské (DZ, či DD.14, f. 271) k r.1400 syna Mikuláše Petra z Okrouhlice akr. 1415 významného Ruprechta z Okrouhlice jehož podpis nalezneme na stížném listu české šlechty proti upálení Mistra Jana Husa v Kostnici (arch.č.III. 188). Tento list, vyhotovený 2. září 1415 v pěti exemplářích na zvlášť svolaném sjezdu české a moravské šlechty v Praze, podepsalo a "visutými pečetěmi opatřilo" 452 jejích představitelů a je-li zmíněný Ruprecht z Okrouhlice podepsán 77. v pořadí, bezesporu to naznačuje, že v té době už nemohlo jít o bezvýznamného zemana či vladyku.

Další známý záznam vztahující se k Okrouhlici k r.1418 je zmínka v břevnovském archivu o Mikuláši (či Mikši) Hřebci z Okrouhlice, který rozhodně neměl nic společného s vesnicí téhož názvu u Benešova, která v té době neexistovala.

Konečně je v r.1442 připomínán Hroznata z Okrouhlice, o němž se dovídáme, že byl od srpna ve vojsku tehdejšího vůdce východočeského " landfrídu " (dohody o krajském míru) a pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad. Zúčastnil se zřejmě i nočního obsazení Prahy v noci na 3. září 1442 a je jako držitel Okrouhlice uváděn ještě v r.1450 (archiv c.k. dvorský, CCM, rel Tab.II 201, archiv v Něm. Brodě).

Hroznata ale Okrouhlici krátce potom prodal, protože už v r.1454 je jako držitel uváděn Tomek ze Kněnic , předek často pak vzpomínaných vladyků Okrouhlických ze Kněnic (archiv.č.II 403, Sedláček A., " Hrady, zámky a tvrze ", Čáslavsko, díl XII. s.288, Praha 1936).

Z nich je například v r.1528 připomínán Václav Okrouhlický ze Kněnic , který současně držel i zboží Tuchotice západně od Malešova , koupil v r.1514 od Všeslava Vyšehněvského ze Šolče Třebešice a v r.1535 prodal panu Václavu Popelovi z Vesce vsi Tuchotice, Vitice a Mezholezy. V držení okrouhlického zboží nastaly asi určité nesrovnalosti, protože staré záznamy k r. 1527 uvádějí, že jej držela panna Lidmila z Libodršic a ve stejném roce, zřejmě jen velmi krátce, i Mikuláš mladší z Dobřenic . Konečně v r.1539 je jako držitel zapsán Jan Okrouhlický ze Kněnic , který byl purkrabím v Poděbradech a v r.1532 dostal odbytné od komory (Reg.kom. soudu). Časté změny vlastníků Okrouhlice zavinilo asi neplnění platebních povinností. Vyplývá to i z dalšího záznamu, dle kterého Okrouhlici v r.1542 zastavil Adam z Dobřenic ( archiv roudnický a DZ 17, B20). Zavázali se tehdy "berníci zemští", tj. výběrčí daní, kteří zboží převzali, protože Adam z Dobřenic berně neplatil.

Na rozdíl od většiny ostatních drobných a středních šlechticů, kteří v husitských válkách většinou zbohatli a získali i vyšší postavení, držitelé pravděpodobně málo výnosného okrouhlického zboží chudli, nakonec ztratili o Okrouhlici zájem a ta postupně upadala.

Kolem roku 1590 získal zanedbanou Okrouhlici spolu se Světlou zakladatel slavného trčkovského rodu Mikuláš Trčka z Lípy, který se stal po husitských válkách z bezvýznamného zemana z Královéhradecka jedním z nejbohatších mužů v království. Okrouhlici převzal ve velmi zchátralém stavu, jak vyplývá z Trčkovského urbáře světelského panství, kde se k r.1591 výslovně o Okrouhlici praví:" Býwala tu Wes a Wes Chlistow, užjwal toho wssecko geden. A platil z toho wsseho Dwor Panský a Mleyn se wssjm k tomu náležitým příslussenstwjm. Rybnici Rybnik Welký, Nadymacz, Dlouhá Hráz, w Polých a Strženj ". Trčkové zpustošené okrouhlické zboží vyplatili a připojili je ke svému světelskému zboží a to tak, že tvrz, v té době už asi na spadnutí, zůstala, vlastní ves byla svedena na dvůr (Seidler, Kronika Světlé, 150). V držení Trčků zůstala pak Okrouhlice až do zániku rodu a sdílela s ním jeho vzestup a pád.

K slavnému trčkovskému rodu je třeba připojit několik podrobností. Je spojen především s hradem Lipnicí, se kterým nedaleká Okrouhlice často sdílela dobré i zlé. Prvé zmínky o nástupu trčků na Vysočinu najdeme k r.1429, kdy Mikuláš Trčka z Lípy zakoupil po zboření vílémovského kláštera husity světelské zboží a v r.1436 získal od poručníka sirotků po Čeňkovi z Wartenberka zemřelém v r.1425 Oldřicha z Rožmberka i zboží lípnické. Německý Brod a Polnou. Jako sídlo svého zmáhajícího se panství zvolil Lipnici. Zmíněný Čeněk z Wartenberka zastával úřad nejvyššího purkrabí království českého, tedy po králi nejvyšší postavení, a ač se za zmatků v husitské době střídavě klonil k oběma stranám, byl po smrti krále Václava IV. 16.8.1419 vyznamenán jeho bratrem Zikmundem, který usiloval o získání českého trůnu, vysokým řádem Zlatého draka, který mohlo nosit jen 24 mužů z celého křesťanstva. Jako dočasný příznivec husitského hnutí nechal 6.března 1417 zadržet na Lipnici nikopolského biskupa Heřmana, generálního vikáře a archidiakonata (představeného několika farností) a donutil jej vysvětit prvé husitské jáhny a podjáhny (Vavřinec z Březové, Höfler font.r.H II). I když vynucené svěcení vehementně odvolával, arcibiskup Kunrat mu za trest odňal zmíněný vysoký úřad. Ale Čeněk z Wartenberka mu náhradou přidělil na panství Oldřicha z Rožmberka faru v Milčíně. Táboři se ale biskupovi zle odměnili. Když 13.12.1420 dobyli hrad Příběnice a Heřmana zde náhodou zajali, utopili jej pod mostem v Lužnici.

Mikuláš Trčka z Lípy postupně připojil k Lipnici další zboží včetně hornického města Německého Brodu řídícího se už od r.1269 jihlavským právem, což nezůstávalo bez vlivu na rozsáhlý, tehdy mnohem větší a výhradně německými kolonisty osídlený pruh sahající až k moravské hranici. Horlivý utrakvista Trčka pochopitelně stranil Jiříkovi z Po­děbrad a spolu s okrouhlickým Hroznatou mu pomáhal v r.1442 dobývat Prahu. Zasazoval se i o určitá omezení německé rozpínavosti na svém panství a podporoval zde postupně se zmáhající český živel. Ještě než v r.1453 zemřel, zakoupil zboží Valšim, Pelhřimov, Královice, Herálec a Mladou Vožici, což neopomněl stejně jako předchozí nákupy legalizovat v zemských deskách.

Po Mikulášovi zůstali synové Burjan (novější češtinou Burian), Zdeněk a Mi­kuláš, kteří po několik let společně spravovali trčkovské panství v tzv. nedílu. Hlavní slovo měl ovšem nejstarší Burjan Trčka z Lípy, zasedající na zemském soudu a zastávající od r.1457 funkci nejvyššího písaře království českého. V r.1458 byl jedním z velitelů Jiřího Poděbradského za českého krále. Za vydatnou pomoc mu král nechal jako zástavu připsat klášter v Zělivě. Po Burjanově smrti v r.1468 pravděpodobně došlo k určitému rozdělení trčkovského panství. Jeho bratr Mikuláš získal Vlašim a zboží v Bechyňském kraji. Lipnici a zboží v kraji Čáslavském převzali Burjanovi synové Mikuláš Trčka mladší , Melchyzedech , Jiřík zemřelý v r.1481 a Burjan , kteří opět spravovali Lipnici v nedílu. Po vyrovnání nároků je od r.1497 držel Mikuláš Trčka mladší sám. Své zboží značně rozmnožil, stal se i pánem na Lichnici a získal panství Světlá, Veliš, Jeníkov, Richenburk, Kounice, Chotěboř a Trhovou Kamenici, včetně několika dalších vesnic v Čáslavském kraji. Patřil k nejdůvěrnějším přátelům krále Vladislava Jagellonského a pod jeho záštitou si počínal jako naprostý suverén. Proslul zejména i na tehdejší dobu velmi brutálním činem, který vzbudil obrovskou pozornost a odpor v celém království. Svoji manželku Kateřinu ze Šelmberka a z Kosti, obviněnou z nevěry, nechal totiž na svém sídelním hradě zaživa zazdít v r.1507 a jejího údajného svůdce panoše Šanovce popravit. Když v r.1516 zemřel, odkázal panství synovi Burianovi Trčkovi , po němž jej nabyl jeho bratr Jan Trčka z Lípy . Je zajímavé, že odporný čin jeho otce nijak nenarušil styky trčkovského a šelmberského rodu. V r.1525 se totiž oženil s Markétou ze Šelmberku, kterou pak v závětí určil svou poručnicí. Po ní pak Trčkové zdědili v r.1580 i šelmberské statky v Posázaví. Za panství Jana Trčky vzkvétalo hlavně světelské panství, z něhož Světlá, Smrdov, Habry, Hořepník, Lipnice a Chotěboř získaly městské právo.

Zůstalo po něm celkem 6 synů, z nichž ale mnozí předčasně zemřeli, nebo byli v době jeho smrti nezletilí. Rozdělení trčkovského majetku v r.1559 vyplynulo z nutnosti zaplatit otcovy dluhy. Syn Burian Trčka z Lípy dostal Lipnici, Světlou a Brod, Ferdinand Trčka severní část premonstrátského kláštera v Želivě, Humpolec a Herálec získal Zdenek Trčka, Jaroslav Trčka držel Větrný Jeníkov a jižní část Želiva. Co dostal syn Mikuláš, není známo. Burian Trčka z Lípy, který byl třikrát ženat, si nadále ponechal jen světelské zboží. Lipnici, Německý Brod a několik dalších vesnic prodal v r.1561 Františkovi hraběti z Thurnu. Když v r.1565 zemřel, zanechal po sobě, jak praví staré letopisy, "světlou památku".

Dalším majitelem světelského panství byl Maxmilián Trčka z Lípy a po něm jeho syn Jan Rudolf Trčka z Lípy , který začátkem 17. století znovu získal hrad Lipnici a po­zději i město Německý Brod (DZ.127. A 22). Trčkové dědictvím a koupí získali i obrovská panství Opočno a Smiřice. Přibližně v této době připadla ke světelskému panství i zpustošená Okrouhlice.

Jan Rudolf Trčka byl muž všestranně vzdělaný a u dvora oblíbený. V r.1615 byl jmenován komisařem zemské obrany a dozorcem královského hradu Karlštejn. Oddán víře pod obojí se přidal v r.1618 ke stavovskému povstání, posílil svoji posádku na Lipnici a i jinak projevoval své sympatie protihabsburským rebelům. Na druhé straně ale byl velmi opatrný a snažil se udržet kontakt i s druhou stranou. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře rychle přešel na stranu císařských, takže se stal v r.1629 říšským a od r.1630 i českým hrabětem. Jeho horlivé, ale nepříliš upřímné obrácení mu ale nakonec nebylo nic platné. Dne 20.2.1621 byl sice na rozkaz Karla z Lichtenštejna držen v domácím vězení, ale jeho manželka Marie Magdalena z Lobkovic, známá jako lakotná a "zlá Manda", nejvyššího kancléře uprosila, takže byl propuštěn a jak svrchu psáno, dokonce byl povýšen do hraběcího stavu. Po zavraždění jediného jeho syna Adama Erdmana Trčky po boku generalissima Albrechta z Valdštejna v Chebu r.1634, se situace proti Trčkům znovu vy­hrotila. Jan Rudolf Trčka odkázal proto větší části trčkovského panství dcerám a příbuzným, ale jeho rozhodnutí už nebylo dodrženo. Byl dodatečně po 14 letech obviněn, že patřil k odbojným stavům, jejichž přívržence po potlačení povstání přechovával, a hlavně že věděl od svého syna Adama Erdmana o zrádném Valdštejnově jednání se Švédy. Nového procesu svolaného na r.1634 se Jan Rudolf Trčka už nedočkal, protože krátce předtím zemřel. Soud nad ním byl však přesto vykonán, byl spolu s manželkou proklet a veškeré jejich zboží připadlo pod ochranu královské komory. Hotové peníze, klenoty a cennější svršky byly uloženy při zemských deskách. Konfiskovaný trčkovský majetek byl tehdy odhadnut na 4 miliony zlatých (SUA Praha, DZ-622-J 17).

Podle nařízení císaře Ferdinanda III. z 2.6.1636 bylo světelské a spolu s ním už mezitím značně zvelebené okrouhlické zboží postoupeno cizáckému knížeti Donu Adolbrandinu Adolbrandini, velkopřevoru Maltézského řádu rytíři Wolfovi Adamovi Pappenheimovi. Od světelského panství, kde tehdy žilo celkem 506 poddaných, byl dědičně jeho dědicům postoupen odpovídající díl, zboží okrouhlické, včetně poplužního dvora a ovčína, odhadnuté na 53.300 zl. Patřily k němu rybníky a lesy a několik rychet, z nichž se zejména vzpomíná rychta Dvořácká (Okrouhličtí Dvořáci) s 24 domy, Olešná Lhota a Čekánov. K Okrouhlici tehdy patřily vesnice Poděbaby, Veselice, Panský a Novotného Dvůr, Olešná Lhota s krčmou, Klanečná, Babice s krčmou, Michalovice, Kvasetice, Květinov, Čekánov s krčmou, Bratroňov, Jedouchov, Boňkov, Leština, Skála a Zdislavice rovněž s krčmami. V souvislosti s rozdělením trčkovského panství připadl k Okrouhlici i Vadín. Odkdy přesně k ní patřila i Krásná Hora s okolními vesnicemi a Veselý Žďár s Chlístovem, není přesně známo.

Dědicové Wolfa Adama Pappenheima mezitím opět obnovené a zvelebené okrouhlické zboží dlouho neudrželi a 5.6.1637 je za 40.000 zl., tedy se značnou ztrátou, prodali Filipovi Adamovi ze Solmu , hraběti svaté říše římské panu z Mintzenbergu Wildenfeldu a Sonnenwaldu (Bílek, Děje konf. 700-701), který z panství několik vesnic odprodal a v r.1670 zemřel. V té době už ale kraj kolem Lipnice obsadili a pustošili Švédové a hrabě ze Solmu proto žádal o prominutí dluhu ve výši 16.434 zl. váznoucích na bývalém trčkovském panství s odvoláním na to, že při obsazení Jihlavy a pří dobývání Lipnice Švédy přišli jeho poddaní na mizinu, takže nemohou plnit své platební povinnosti a že i on sám přišel o všechny hotové peníze.

V té době už byly osudy okrouhlických poddaných skutečně svázány po téměř celé trvání 30 leté války s hradem Lipnice, který si protestanští Švédové zvolili za opěrný bod. Dne 13.11.1639 znenadání 16 švédských rot obsadilo městečko Lipnici, které úplně vyplenilo. Po bitvě u Jankova v r.1645 švédský generál Torstenson obsadil Jihlavu a přilehl k lipnickému hradu, který císařská posádka 8.března po dohodě s oblehateli opustila. Švédové si pak na Lipnici zřídili hlavní stan, odkud vyjížděli na kořistné nájezdy po celém Čáslavském kraji a až za Brod a Pelhřimov. Nebyla před nimi jistá ani vzdálená města jako Čáslav a Kolín a musela se vykoupit velkými kontribucemi. Kde nemohli zaplatit, musel správce či písař do vězení na Lipnici, kde byl vězněn tak dlouho, než občané peníze sehnali. Násilnými rekvizicemi a švédskou zvůlí samozřejmě nejvíce trpělo venkovské obyvatelstvo.

Dne 14.2.1646 pronikli Švédové až k Jindřichovu Hradci a porazili u Popelína proti nim vyslané císařské vojsko. Při návratu na Lipnici je ale u Batelova dohnaly další císařské oddíly pod velením hraběte Condé a Švédy obtěžkané kořistí rozehnaly. Byl při tom zabít sám velitel lipnického hradu a zajatí tři rytmistři. Císařští vzápětí zaútočili na městečko i hrad Lipnici, ale byli hladce odraženi. Nastalo více než týdenní nepřetržité ostřelování hradu, v podstatě první v jeho historii. Staré letopisy barvitě popisují, že největší dvě císařská děla vystřelovala na Lipnici koule veliké jako lidská hlava a že při jejich výstřelech řinčela okna v okolních městech, i v želivském klášteře. Všechny útoky na hrad ztroskotávaly. Jen před předřazeným opevněním, tzv. Bílou věží, trčela vojska hraběte Condé celý měsíc. Povolal proto z Kutné Hory 10 havířů, aby se pod hradby podkopali, což při prudké palbě obránců nebylo jednoduché, takže velitel císařských slíbil vyplatit za přibití každého prkna na krycí dřevěnou střechu příkopu dukát. Po 10 dnech se havíři dostali až k hradbám a navalili do hotového podkopu sudy s prachem, ale Švédové, kteří postup prací bedlivě sledovali, couvli zpět do hradu a podkop sami zapálili. Výbuch a velká záře prý byla vidět až v Jihlavě. Teprve po příchodu dalších posil se císařští pokusili znovu na hrad ze tří stran zaútočit, ale ztrátami otřesení a nedostatečně živení žoldnéři se částečně dostali do hradu jen na jedné straně, jinde všeobecný útok ztroskotal. Švédové okamžitě podnikli výpad, vytlačili císařské nejen z dobyté již části hradu, ale pronikli až do jejich ležení, zničili ve dvou obléhacích redutách několik děl a odvlekli zpět do hradu dva zajaté důstojníky.

Protože všechny dosavadní útoky ztroskotaly, rozhodl se hrabě Condé po zprávách o soustřeďování Švédů u Jihlavy od Lipnice ustoupit až k Táboru. Švédové natrvalo opustili Lipnici až v říjnu 1648 po uzavření míru Osnabrücku. Veškeré zásoby a vše co mělo nějakou cenu odvezli. Neopomenuli ani pobořit městské hradby a znehodnotit opevnění hradu. Okolí Lipnice až do dálky mnoha mil bylo vydrancováno a vypáleno. Obrovské škody vznikly hlavně na světelském a okrouhlickém panství. Český urbář z r.1668 posuzující stav obou panství jasně naznačuje příčinu jejich úpadku jednoznačně znějícím odstavcem: "Některé vesnice blíž Lipnice ležící tím dobejváním téhož zámku velice zhubené byly, takže některé až posavad vzniku míti nemohou..."

Okrouhlické panství včetně 24 dvorů kolem brodu (Okrouhličtí Dvořáci) zdědila po zemřelém hraběti Filipovi Adamovi ze Solmu jeho manželka Helena Alžběta rozená Rašínová z Riesenburgu, která se znovu vdala za hraběte Ferdinanda Rudolfa z Waldsteina, čímž se stala spolumajitelkou Herálce a v r.1674 mu Okrouhlici odevzdala (DZ 115. A33, 396F23).

V r.1680 byl na místě staré okrouhlické tvrze postaven jako vdovské sídlo dvoukřídlý zámek s vysokou věží, ve které byl upraven velký sál. V kopuli věže byl zavěšen zvonek nesoucí nápis: "Ferdinand, hrabě z Waldsteinu, herálecký erbovník a okrouhlický skutečný královský český komorní pán, 10.VII.1680. Jiří B.". Jednopatrový zámek s klenutými, v přízemí zazděnými nádvorními arkádami vynikal průčelím s řadou velkých oken s mohutnými nadokenními římsami. Z původní tvrze byl u věže zachován jen dodnes označený gotický portálek. Zámek zahrnoval i kapli Sv.Anny a míčovnu. Upravená zahrada před okny byla okrášlena altánkem s malým rybníčkem. Od návsi obce zámek se zahradou oddělovala vysoká zeď opřená o předsunuté stavení" Drábovny".

Po smrti hraběte z Waldsteinu bylo 30.12.1696 okrouhlické a herálecké zboží prodáno hraběti Kornelovi , ale ten je dlouho neudržel. Z dalších písemností vyplývá, že snad ještě v r.1708 přikoupil úsobské a okrouhlické zboží spolu s Věží spojenou s Okrou­hlicí od r.1633 Michal Asháč , svobodný pán Kirchner , ale ve stejném r.1708 je už jako právoplatný držitel okrouhlického panství rovněž zapsán císařský tajný rada Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan (1645 - 1729), jak dosvědčují desky zemské (O.Tom. lIl., Fo 1221). Zaplatil za ně celkem 120.000 zlatých, což svědčí o vzestupu jeho úrovně po již překonaných následcích 30 leté války. Jan Petr Straka, od r.1692 hrabě a komoří současně vlastnil i Libčany a Horní Teplice v Hradeckém kraji.

Za jeho života doznal okrouhlický zámek nové úpravy. Na věži se objevil strakovský erbovní kohout a věž sama prodělala některé stavební úpravy. Na sever od zámku, v místě bývalého ovčína, byl vybudován pivovar. Jeho přesnou lokalizaci lze dnes těžko určit, nejpravděpodobněji stál pod dnešním Hyršovým statkem, na potůčku vytékajícím z rybníka. Z 18.stol. pochází i k zámku přiléhající špýchar s vysokým štítem. V nákladně udržované zahradě se pěstovaly květiny a cizokrajné stromy. Staral se o ně proslulý zahradník s typickým jménem Beránek. Na nádvoří byla v r.1848 postavena kamenná kašna zásobovaná vodovodem z rybníka na severním okraji vesnice. Nad hlavním vchodem do zámku se dodnes zachoval strakovský erb s českým nápisem "Lidumil vlasti".

V r.1714 postihla okrouhlické panství obrovská povodeň, jejíž ničivý rozsah podrobně zachytily staré letopisy (" Annales Nostrii Discalceato - Augustiani Asccterci " I., s.372-376 a " Matrix Ecciesiae Teutobrodensis ", aneb "Kniha Mateřní všech pamětí a případností kostela hlavního Nanebevstoupení Blahoslavené Panny Marie a j. filiálních", či "Paměti rozličné Joanesa Henrycha Stanislava Jelínka Pardubického)".

Dne 31.7. se strhla nad Polnou a Žďárskem velká průtrž mračen v takovém rozsahu, že náhlý příval vody protrhal hráze rybníků. V pozdním odpoledni dorazila povodňová voda do Německého Brodu. Nepřetržitě stoupala až do půlnoci, kdy její hladina vystoupila až do horní části Dolní ulice k domu "U Hejkalů" a vnikla až na Rosmark. Po starém stříškou krytém dřevěném mostě a po domech kolem Sázavy nezůstala během několika hodin nejmenší stopa. Nad běsnícími vodami odolával jen vyplavený kostel Sv. Kateřiny, jehož zvonicí i s dvěma zvony odnesla voda až k Okrouhlicí. Povodeň řádila ještě celý následující den a začala opadávat teprve 3.8. Rozbouřené vlny mezitím strhly vše nač narazily a zanechaly za sebou jen vydřenou půdu pokrytou půlmetrovou vrstvou bláta. Trosky domů, plotů a jiných dřevěných staveb pokryly přilehlá luka daleko po proudu řeky. Jen v Brodě bylo zcela demolováno 90 obytných domů a značně poškozena řada dalších. Škody dosáhly přes 100 000 zl. rýnských. Ve vlnách zmizelo i 70 brodských občanů, z nichž jen 12 bylo nalezeno a po identifikaci pochováno u Sv. Vojtěcha, ostatní voda nevydala a zanesla neznámo kam. Jen někteří odplavení občané se zázračně zachránili. Zmíníme se jen o těch, jejichž záchrana byla spojena s Okrouhlicí, byl mezi nimi například stařičký tkadlec Jan Kudrna, kterého voda odnesla i s manželkou a s postelí až k okrouhlickému mlýnu, kde se jim podařilo vylézt po nakupených trámech za pomoci mlynářských na pevnou zemi. Ještě větší štěstí měl Martin Kadeřávek, který se zachytl nějakých plovoucích trosek a doplul až k Babicím, kde se konečně dostal na břeh.

Na Okrouhlici dosahovala voda až k zámecké zahradě. Zničila mlýnská složení a pobořila několik stavení u řeky. Části mostu se prý podařilo včas vytáhnout na břeh, ale stoupající voda je vzala a odnesla po proudu. Jak sdělují staré letopisy, i sama "paní inspektorová okrouhlická Barbora Gürtlerová taky v tej vodě s Márinkou ve velkém nebezpečenství byla, již až pod paždí v košili se obhájila..."

Nejhůře postiženou obcí okrouhlického panství byly Babice. Velká voda až na tři odplavila všechny domy. Zahynulo přitom a "pryč vzato" bylo 42 lidí. O babické katastrofě byla dokonce složena pochmurná kramářská píseň.

Povodně následovaly ještě v r.1817, 1845, 1850 a 1862, ale žádná z nich už nedosáhla rozsahu velké vody z r.1714.

Po ustavení tzv. "Strakovy nadace" se některé pozemky okrouhlického panství ještě před oficiálním zrušením roboty od 14. října 1837 odprodávaly. Ti, kteří si odkoupili z bývalého panského majetku nějaký pozemek, se tehdy označovali jako "familianti". V křestních listech vystavovaných v minulém století krásnohorskou farou se toto označení v rubrice povolání objevuje dost často, ale je někdy nesprávně chápáno jako domkář či podruh.

V r.1846 se začala rekonstruovat silnice z Vadína do Březinky a z Okrouhlice na Lipnici. Direktor okrouhlického panství Setunský nařídil, aby každý poddaný obstaral z vadínského lomu potřebné množství fragmentovaného kamene a postavil asi 10 sáhů silnice. Na stavbě těchto i dalších silnic, vedených v případě potřeby ekonomičtěji i mimo stávajících tras cest, pracovali dle vrchnostenského nařízení i robotníci ze vzdálených mísí panství, například až ze Zdislavic.

Po oficiálním zrušení roboty 8. září 1848 začala probíhat likvidace patrimonálních úřadů i na okrouhlickém panství, což přineslo pro další vývoj Okrouhlice radikální změny. Pozemkové knihy vedené dle nařízení císaře Josefa II. z r.1876 se předaly nově zřízenému okresnímu soudu v Německém Brodě. Zrušily se i rychty a okrouhlický špýchar. K jeho historii a účelu je třeba dodat několik slov. Stavbu takových, na tehdejší dobu značně velkých, budov nařídil rovněž císař Josef II. Poddaní měli do špýcharů ukládat jistou část vymláceného obilí, které se zde odborně ošetřovalo a skladovalo. Dosahovalo se tak mnohem lepších výsledku než při uložení na sýpkách jednotlivých rolníků. Ti si mohli před osovém ze špýcharů potřebné zrno vypůjčit. Po zrušení roboty se došlo na Okrouhlici k názoru, že skladování obilí ve vrchnostenském špýcharů nebude zapotřebí, a došlo ke zrušení jeho funkce. Uskladněné obilí se prodalo a peníze se převedly na konto nově založené hospodářské záložny jako první její kapitál. Jinde však i takové špýchary zůstávaly i nadále majetkem podílníků a fungovaly dále. Nakonec i okrouhlický špýchar znovu zahájil v poněkud pozměněné podobě činnost a našel plné využití za rozmachu zemědělských hospodářských družstev na přelomu 19. a 20. století. Byl také využit jako vojenská nemocnice za napoleonských válek.

Skutečnou pohromou byl pro okrouhlický zámek požár ze dne 7. ledna 1861. Dle kroniky následkem zanedbané komínové vyzdívky chytil střešní trám a oheň se rozšířil na všechny zámecké budovy. Funkce zámku již sice patřila minulosti, ale přece jen byl znovu obnoven s využitím omezených prostředků tzv.Strakovy nadace, ne už však v původní podobě, ale jen ve zjednodušené a přísně účelové formě. Rekonstrukci prováděl dle zápisu nalezeném nedávno v makovici věže stavitel Martin Urban z Německého Brodu a plechovou věžičku dodal a dne 6.8.1861 na nově upravenou věž umístil klempířský mistr Matěj Skala rovněž z Brodu. Do makovice byl tehdy vložen zápis potvrzující, že v té době byl v Čechách nejvyšším zemským maršálkem hrabě Vojt. Nosticz a jeho náměstkem Dr. Antonín Wanka. Dále jsou na listině částečně psané švabachem uvedeni tehdejší známí čeští politici, Dr. Rieger, Dr. Brauner, Dr. Pinkas, Dr. Smejkal, rytíř Pecke, baron Bohusch a zmíněni jsou i hrabě Thurn a Dr. Görner. V dodatku jsou uvedeni i tehdejší představitelé okrouhlického panství, ředitel Jan Setunský , kontrolor Václav Novák a Josef Hamauz. Z vloženého zápisu vyplývá, že v r.1883 byla zámecká věž znovu opravována, natřena olejovou barvou, strakovský kohout a říšské jablko nové pozlaceno a 17. srpna 1883 znovu umístěny na věži.

Bohužel nedosáhl okrouhlický zámek po opravě původní monumentality. Jeho věž se snížila o jedno patro a neobnovila se ani její původní malebná báň opatřená na čtyřech stranách věžními hodinami. Zmizela i okrasná štukatura. Všechny střechy dostaly prostý čtyřhranný krov pokrytý taškami. Likvidována byla i zámecká kaple odsvěcená už v r.1847. Stříbrné modloslužebné náčiní se prodalo a peníze uložily do záložny. Kaple se pak používala jako kancelář.

Podle zápisu uloženého v makovici zámecké věže 17. srpna 1883 čítala v té době Okrouhlíce 318 obyvatel, v čele obecního zastupitelstva stál jako starosta rolník František Pejchal a obecními radními byli mlynář František Kos a obchodník Karel Reiner. V obci fungovala zatím dvojtřídní obecná škola, stanice severozápadní rakouské dráhy a c. k. poštovní úřad. Zápis sepsal Gordon z Častalovic vlastní rukou.

V nových poměrech po zrušení roboty ztrácel pochopitelné okrouhlický zámek na významu. Dříve představoval ústřední bod panství, odkud vycházely všechny direktivy. Dřívější vedoucí role panství, svým rozsahem sice nevelikého, je dodnes patrná při pohledu na mapu. Sbíhají se sem všechny cesty z okolí.

V r.1855 bylo české království rozděleno na 15 nových krajů, tzv.hejtmanství. Okrouhlice zůstala i nadále v hejtmanství čáslavském a patřila k tamnímu doplňovacímu velitelství. Porotní soud byl až v Kutné Hoře.

Výnosem č.144 ř. z 31.7.1868 byla v Čechách zavedena nová okresní hejtmanství, kterým vždy podléhalo několik soudních okresů. Okrouhlice patřila k okres­nímu hejtmanství německobrodskému, kterému podléhaly soudní okresy Německý Brod a Humpolec a později i Polná.

Jistý zmatek v příslušnosti domů a pozemků způsobily gruntovní knihy zavedené od r.1878. Podle nového katastrálního rozdělení připadly domy p.Hirše, okrouhlická škola a dům p.Sázavského s pozdější syrobárnou na levém břehu Sázavy k Vadínu. Z té doby pochází například nepříliš logický název "Obecná škola v Okrouhlici - Vadíně" a konečně i různé údaje o rodišti malíře Jana Zrzavého.

V r.1884 bylo na vadínském a okrouhlickém katastru povoleno rozsáhlejší kácení lesa, ale jen pod podmínkou, že důkladně vyčištěné paseky budou co nejdříve znovu osázeny. Tato akce na několik desetiletí značně změnila tvářnost terénu v okolí. Kácení probíhalo rychle, protože o dříví se sedláci dělili, ale s vysazováním pasek se už příliš nepospíchalo. Za peníze stržené za pařezy a chvojí se sice v kvasetické školce nakoupila semena a malé stromky, ale někteří občané vysazování nepřáli. Vadínští si pospíšili s výsadbou 4.000 sazeniček v lokalitě "V důlích" a také v blízkosti okrouhlické školy byla na náklad p. Hirše za pomoci školních dětí pod vedením prvního okrouhlického řídícího učitele Hanuše Zrzavého vysázena tzv. "Skalka" . Kolem cest se započalo s vysazováním osik a akátů, protože se poznalo, že jejich dříví rychle roste a lze je dobře zpeněžit. Jen v r.1855 se za ně stržilo 12 zlatých.

Okrouhlický zámek sloužil nějakou dobu i jako útulek zchudlým šlechtičnám. Našlo v něm jistě dosti skromné zaopatření několik takových obstarožních paní. K jejich procházkám byly nově upraveny cestičky v zámecké zahradě a v Klenicích. Podél levého břehu Sázavy od špýcharu k Babicím vznikla dokonce ve stráni nad řekou širší pěšina opatřená několika odpočívadly. Z vyprávění starších občanů se traduje, že tyto dámy, představující mizející relikt, stále dávaly své panské způsoby při styku s okrouhlickými občany najevo tak, jako by vůbec nebraly na vědomí zrušení roboty a poddanských povinností.

Vzdor úpadku panství nastal po vybudování železnice nový rozmach Okrouhlice. Koncem 19. stol. byl zde založen hospodářský spolek blahodárné ovlivňující celé okolí. Prvým jeho předsedou byl Gordon z Častalovic, správce okrouhlického velkostatku, a po něm Josef Hyrš, tehdy politický vůdce lidu Českomoravské vysočiny, jak dodnes hlásá vzdor nepříznivým desetiletím totality pamětní deska na jeho domě. Jednou z prvých akcí spolku bylo rozhodnutí o zalesňování nepotřebných strání a pastvin. Plány sice obecní výbory schválily, ale při jejich realizaci se vyskytli občané, kteří se snažili vysazování překazit, takže na žádost starostů musili zakročovat proti lidem ničícím sadbu obecní hajní a ponocní.

V srpnu 1880 uspořádal okrouhlický hospodářský spolek na oslavu 40 letého výročí zrušení roboty a současné i 40 letého výročí panování císaře Františka Josefa I. malebný výlet na lipnický hrad. V čele četných vyzdobených žebřiňáků a jiných povozů přeplněných vyšňořenými účastníky jelo na koních banderium vedené Moricem Brabcem, pokladníkem severozápadní dráhy, oblečeným v kostýmu vrchnostenského správce a ohá­nějícím se mohutným karabáčem. Ostatní členové banderia byli naopak v různých slovanských krojích. Ve výpravě byli jistě někteří z účastníků vyšňořeni alespoň částečně v "okrouhlických krojích". Tato domněnka chce jen připomenout, že tento kroj byl tehdy pojmem a na okrouhlickém panství se dlouho uchovával. Nalezneme jej ostatně v několika obsáhlejších sbornících o českých krojích. Vynikal malebností a několika typickými prvky. Velcí parádníci byli muži. Nosili manžestrové kalhoty zastrčené do lesklých holínek, červenou vestu posázenou velkým množstvím mosazných knoflíků, kolem krku pestrý šátek a na hlavě nápadný klobouk. Sedláci v zimě, ale většinou i v létě nosívali kožešinové obleky. V zimě patřil k mužskému kroji soukenný plášť, jehož výzdobu, jak praví dobové zprávy mnozí mladíci značně přeháněli. Ženský kroj byl mnohem skromnější, střízlivý a praktický. Jak okrouhlický kroj vypadal doopravdy, bohužel už nevíme, pravděpodobně se v celku nikde nezachoval, známe jen vyobrazení ze sborníků. Určité jeho prvky lze vidět například na figurínách v humpoleckém muzeu, ale tam je zřejmě nesprávně označen jako "kroj horácký" či "kroj ze Zálesí".

Zmíněný manifestační výlet na Lipnici, který byl později ještě v různé podobě několikrát opakován, neměl pochopitelně v úmyslu hlásit se opravdově k oslavě výročí císaře. Byl spíše odrazem obrozeneckého hnutí, které bylo v Havlíčkově kraji velmi silné a projevovalo se i na tehdy velmi pokrokové Okrouhlici. Svědectví o tom podává i další plán okrouhlického hospodářského spolku na postavení památníku k oslavě výročí zrušení roboty. Měl stát pod mohutnými staletými lípami lemujícími zahradní zeď zámku. Lipnický kamenický mistr Štecingr již dokonce dodal základní část, otesaný žulový jehlan, ale ke stavbě památníku nakonec nedošlo. Sebrané peníze byly věnovány na jubilejní ošacovací fond pro chudou mládež navštěvující okrouhlickou školu. Částkou 20 zl. na něj přispěla i vadínská obec. Ještě než došlo k rozhodnutí památník nestavět, byl na Okrouhlici z popudu správce velkostatku Gorgona z Častalovic uspořádán velký koncert, jehož výtěžek měl být původně použit na památník, ale nakonec byly stržené peníze opět převedeny na ošacovací fond.

Zmíněný jehlancový základ plánovaného památníku pravděpodobně mnozí okrouhličtí občané velmi dobře znají. Po léta totiž sloužil jako provizorní pomník padlých z I. světové války. Doplněn jen základním letopočtem 1914-1918 tento značně už omšelý kámen nápadně kontrastoval s mnohem honosnějšími pomníky, které svým padlým postavily všechny okolní obce.

V době od 1. do 8. září 1888 uspořádal německobrodský hospodářský spolek výstavu, na které získali některé přední ceny i někteří okrouhličtí a vadínští občané. Například 1.cenu za len v ceně 50 zl. a 1.cenu za "švyckou krávu" a stříbrnou medaili za vepřový dobytek získal Josef Hyrš. Okrouhlický hospodářský spolek dostal na této výstave i stříbrnou spolkovou medaili za plemenného "švyckého býka".

Na začátku 20.století byl při okrouhlickém zámku zřízen družstevní lihovar. Další změny zámku proběhly až po II.světově válce, kdy byla například s ohledem na rekonstrukci serpentiny silnice zbourána před zámkem postavená malebná "drábovna" (obchod P.Hermannové) a nahoře vybudována nová bramborárna lihovaru a později i nepříliš vkusná samoobsluha. V této podobě se za komunistického panství včetně bývalého parku "Klenice" téměř devastovaný zámek, proměněný v prostorově jistě problematické tovární místnosti, zachoval dodnes, a je potěšující, že prvé kroky na jeho úměrnou opravu už probíhají.

text čerpán s publikace Miloslav John: Okrouhlice – Stručné dějiny 1207-1899, srpen 1996

Poloha

přidat fotografie