Tři Sekery (obec) [3989]

Mezi Zadním Chodovem a Starou Vodou se rozprostíral ještě ve 14.-15.století hluboký hvozd (třebaže s jinou skladbou dřevin než dnes), nazývaný Tachovský les. Název souvisel s tím, že strážní služba Chodů v něm byla řízena z tachovského hradu. V lese strážili Chodové ze Zadního Chodova, z Trstěnic snad i z Hleďsebe, neboť přímo v lese žádná chodská ani jiná sídla nebyla - čeští panovníci dbali na to, aby hraniční les zůstal neprostupný. Historický název "Tachovský les" (dnes Dyleňský les)  je prastarým pomístním názvem, který přežil a také názvy staré české názvy potoků přežily díky tomu, že je převzalo německé hornické osídlení. Jde o potoky Tichá (Tichabach), Zlatá (Schladabach, dnes nově přejmenován na Huťský potok), na severu Tachovského lesa potok Vonše (Wonschabach, dnes Kosí potok) a při něm český název Kocovský dvůr (Kotzauerhof) v poli poblíž Jedlové. Ještě v 15.století se rozprostíral v místě dnešních Tří Seker hluboký prales, kterým běželo jen pár úzkých stezek, které vycházely z pralesa až u Úšovic. Celé území střežili Chodové a jejich služba byla řízena z hradu Tachov. I později patřilo území pod panství Tachov. Podle pověsti projížděli tímto hraničním lesem norimberští  formani, kteří byli se svým zbožím v Tachově a odtud se vydali do Chebu. Chtěli si zkrátit cestu a vydali se nejkratším směrem  přes hluboký les. Zde však nebylo žádných cest pro povozy a kupci se tudy prodírali jen velmi pomalu. V hustém lese je zastihla noc a  byli nuceni přenocovat. Rozbili  tu tábor a když se ráno probudili a rozhlíželi se, nacházeli kolem sebe lesknoucí se kameny. Podle velké váhy a lesku odhadli, že je to stříbrná a měděná ruda. Nadšeni nálezem, rozhodli se, že si  místo označí. Udělali tři zářezy sekerou do mohutné jedle a pokračovali v cestě.  Když pak doma vzorky zkoumali, potvrdilo se, že mají vysoký obsah mědi. Horníci z Norimberku se rozhodli, že se tam vydají. To udělali, postavili tu své chýše, přivedli  s sebou rodiny a pustili se tu do těžby. Vzniklo hornické sídlo Tři Sekery a mělo vlastní znak: velkou jedli na stříbrném poli, která má v kořenech tři stříbrné sekery. Tato jedle měla být v místě, kde později stál hostinec Grüner Baum (Zelený strom). To byl znak Tři Seker Tachovských. Později vzniklé Tři Sekery Kynžvartské měly poněkud odlišný znak - snop obilí, na něm tři stříbrné sekery a německý nápis Königswarter Dreihacken . Nejstarší písemné zprávy o místě Nález rudy v Tachovském lese spadal časově do 15.století. První písemná zpráva v Tachovském archivu je z roku 1529 a uvádí nové sídlo v Tachovském lese  jako "Drey Hockhenn". Byl to tachovský majetek. Roku 1538 se tu uvádí těžba těžila měděné rudy a pro toto místo byly uděleny tachovskému pánu Kašparu Pluhovi první hornické svobody. Po jeho smrti těžba upadala, neboť v dopise císaře Rudolfa II. z 1.září 1606 se uvádí, že "na našem tachovském panství u Tří Seker u Drmoulu  je  staré zastavené hornické dílo na měděnou rudu."  Tímto dopisem pak udělil císař Rudolf II. hornické svobody pro zdejší dílo na měděnou rudu třem těžařům: Raimundu Inhofovi, Wolfgangu Schauerbachovi a Friedrichu Schlickovi z Norimberka. Císařský dopis obsahuje ustanovení, že 1. horní dílo je podřízeno hornímu úřadu ve Slavkově a k přímému dohledu hormistrovi v Dolním Kramolíně, 2. na deset let se odpouští polovina desátku z mědi a stříbra, 3. povoluje se brát z Tachovského lesa dřevo pro stavení, puchverky (drtírny) a hutě, a jsou otevřeny cesty, stezky a silnice volně pro obchod, 4. je dovoleno vzít si půdu pro výstavbu chalup a hornických zařízení, 5. je dovoleno kupovat viktuálie (potraviny) a zboží ze železa a jiná zboží bez placení mýta a cla. Úvahy o počátcích osídlení míří někdy až k husitským válkám. Jisté je, že kol roku 1550 přijali zdejší lidé protestantismus, který tu byl ještě počátkem 17.století  velmi silný. Ještě roku 1609 císař Rudolf II. potvrdil svobodu vyznávání obou náboženství. Zatímco fara v Trstěnicích  byla hned od počátků obsazena evangelickým kazatelem, traduje se, že římskokatolickým kostelem zůstal v hloubce lesů kostel sv.Mikuláše i se hřbitovem, kam prý byli pochováváni i první Třísekerští. Farností však všechna vznikající sídla v Tachovském lese patřila po staletí pod farnost Trstěnice s farním kostelem s.Víta. Vraťme se k počátkům obce. V roce 1530 povolil Kašpar Pluh zdejším horníkům použít volné půdy k zemědělství. Roku 1555 platilo osm usedlostí ze Tři Seker na tachovský hrad poplatek na den sv. Havla a sv. Jiří (po 30 groších). Do roku 1606 byl majitelem obce i těžby panovník, třebaže obojí pronajímal. Hornické sídlo Tři Sekery bylo majetkem tachovského hradu. V roce 1606 prodal císař Rudolf II. malé panství, kam byly zařazeny obě Hleďsebe, Tři Sekery, dále svobodný šenk v Hleďsebi, clo, rybník. mlýn, les nad Hleďsebí a čtyři usedlosti v Horní Vsi za 10 025 kop grošů Janu Bartoloměji Širntyngarovi. V deskách zemských, kde je toto uvedeno, čteme poprvé český název: "... prodal od panství tachovského ves řečenou Trzi Sekery, jinak německy Drey Hacken." V kupní smlouvě si však císař vyhrazuje těžbu měděné rudy, kde se "..ročně těží 1000 centýřů mědi". Avšak Širntyngarovi byl za jeho účast na povstání v roce 1618 majetek zkonfiskován a roku 1623 prodán Janu Albrechtu Haimhausenovi za 15 246 kop grošů v rozsahu uvedených tří obcí a dále 6 rybníků,  panský dvůr zvaný Neuhof, kde bylo 100 krav, 10 volů a 300 ovcí. Nelze vyloučit, že šlo o hleďsebský dvůr, později uváděný jako Kieselhof. Avšak na zásah vlivného bratrance Metternichů, arcibiskupa Lothara z Trieru, byl donucen nový majitel Haimhausen nedobrovolně část panství prodat Metternichům, kteří právě lacino koupili sousední panství Kynžvartské. Smlouvou ze 4.6.1627 odkoupili pak od Haimhausena Metternichové obě Hleďsebe a část Tří Seker za 16114 kop grošů. Toto se týká historie Kynžvartských Tří Seker, které ležely na východní straně silnice přes obec (včetně pozdější části Nový Metternich). . Ostatní území Tachovského lesa patřilo nadále k tachovskému panství. Roku 1623 bylo celé tachovské panství prodáno dědičně Janu Filipu Husmanovi z Namedy. Tento nový majitel dovolil, aby si nevolníci stavěli chalupy na jeho pozemcích (tj. na západní straně silnice Třemi Sekerami). Takto postupně vyrůstaly Tachovské Tři Sekery a další osady kolem (Hutě aj.). Husman zajistil novým osadníkům i některá pole, která patřila lidem ze starých Tří Seker, ze Staré Vody a z Hleďsebi. Pole ovšem museli osadnici splácet na splátky. Takto byla již za třicetileté války vymezována hranice mezi novým kynžvartským a původním tachovským panstvím v těchto místech. Tachovský majitel Husman rozhodl, že také na jeho území u Tří Seker se bude těžit a jmenoval  hormistra a  získal horníky. Nařídil však, že musí odebírat  tachovské pivo, sud za 10 kr. Ale horníci prý pili raději pivo, dovážené sem z Plzně, a tak listinou z 9.6.1665 jim bylo znovu přísně nařízeno pít výhradně pivo tachovské. Zároveň se nyní horníkům zakázalo odebírat dřevo bez povolení, byl zakázán rybolov v potocích, do té doby volný, a za používání Tiché musela obec platit 50 zlatých ročně. To vše za plzeňské pivo! Po čase byl poplatek za užívání potoka zrušen. V berní rule (1654) se uvádějí pouze Kynžvartské Tři Sekery - 6 sedláků a 4 chalupníci, 4 bezzemci (tzv.zahradníci), celkem 141 strychů (50 ha) půdy, 27 potahů, 37 krav, 53 jalovic, 52 sviní a 4 ovce. Z rodů zde byla jména Pampl, Pubrle, Pley, Kroh, Kraus, Vacer, Leonhard. Seznamy poddaných podle víry (1651) jsou však neúplné a mají zde jen 37 osob (např. sousední Hleďsebe 217 osob). Je zřejmé, že zdejší osídlení, oddělené pásem lesa od sousední Hleďsebe, Drmoulu a Horní Vsi stálo v počátcích. Tachovské Tři Sekery ani Šmelctály se v berní rule nenacházejí, přestože už zcela jistě existovaly. Zdejší hornické svobody z roku 1606 potvrdili i panovníci Matyáš a Ferdinand II. Tak se stal Rudolfův dopis základem velkého rozvoje zdejšího hornictví. Ještě zpráva horního úřadu v Krásném u Slavkova z 30.8.1732 se odvolává na Rudolfův dopis a vzpomíná značných výtěžků rud tří Norimberčanů. Třicetiletá válka však měla nepříznivý vliv na těžbu. Za válek těžba zcela umlkla, avšak po válce se znovu rozběhla a v několika letech prý výtěžek dosahoval 36 000 zlatých. Období rozmachu zdejší těžby trvalo celé století (1648 až 1749). Rokem rekordní těžby byl rok 1681. Ze staré farní kroniky a z horních zápisů se dovídáme o neobvyklém vodním díle. Byla to síť vodních příkopů, vedených křížem krážem Tachovským lesem tak, že byly podchyceny všechny lesní prameny a získáno maximum vody pro pohon mlýnů a drtičů. Velký význam pro odvodnění dolů měly štoly. Uváděná zpráva z roku 1732 popisuje zdejší hutní a hornická zařízení ve velmi dobrém stavu a též se zmiňuje o vodních příkopech. Nesmíme si ovšem představovat dnešní moderní šachty se stovkami horníků. Zpráva zde uvádí celkem 29 horníků. Zprvu se těžilo povrchovým způsobem, ale rudné žíly běžely stále hlouběji a vznikly šachty. - Byla vyhloubena štola, dlouhá 2400 m, z toho celá třetina byla vytesána ve skále. Štola vedla pod Třemi Sekerami do údolí pod obci. V ústí štoly stával Štolní mlýn, poháněný vytékající štolní vodou,  který ležel při okraji lesa pod Panským vrchem. Vrcholným zařízením bylo čerpací kolo (Kunstrad). Toto zařízení, čerpající vodu z podzemí, stávalo mezi domy čp. 36 a 40 (Tachovské Tři Sekery). Hlavní šachta byla u čp. 44. Toto kolo rozhodlo i o nešťastném osudu zdejší těžby měděné rudy. Dne 24.12.1749 měl u čerpacího kola službu horní "štajgr". Odskočil si domů oslavit s rodinou vánoce a když se po několika hodinách vrátil zpět, našel kolo rozbité a celé dílo, rychle se plnící vodou. Tzv. Eliášův cech byl navždy zničen a marné byly pozdější odvážné pokusy horníků znovu jej obnovit a v blízkosti kutat. Ještě mnoho let se pokoušeli horníci marně znovu se dostat na zatopená díla. Lze tak soudit i z toho, že ještě císař Josef II. 15.2.1783 znovu potvrdil Třem Sekerám horní svobody od Rudolfa II. a přitom těžbu podřídil pod Jáchymov. To však již spělo zdejší hornictví ke konečnému zániku. Kutalo se pak jen mělce v okolí a poslední pokus těžby se uvádí v roce 1846 poblíž Tachovské Hutě. Během 18. století se Tři Sekery rozrůstaly, ale celé 18.století probíhalo ve znamení velké bídy. Například v roce 1739 od srpna do října denně pršelo, takže obilí bylo možno sklidit až před Dušičkami. Nato přišly velké mrazy a trvaly až do Vánoc. Od ledna do dubna 1740 se nemohlo ani zasít pro mrazy. V lesích hynula zvěř a také ovce a krávy. Není divu, že z hladu a nouze bylo tehdy přepadeno několik povozů s obilím a vydrancováno. Několik lidí přikročilo k sebevraždě. V roce 1742 celá krajina trpěla válkou. 19.září 1742 přitáhlo francouzské vojsko a ubytovalo se ve Třech Sekerách. Rychtář uprchl do Plané, kde už byli císařští husaři. 20.září 1742 obsadilo francouzské vojsko Svatý Kříž (Chodský Újezd) a zřídilo tu vojenský tábor. V červnu 1752 byly velké bouřky a povodeň, která zničila úrodu na polích. V roce 1813 zasáhla krajinu nervová chřipka (malárie?), kterou sem zavlekli Francouzi po bitvě u Lipska. Mnoho lidí padlo nemoci za oběť. V roce 1814 byla neúroda a výsledkem byla velká nouze o obilí. To trvalo až do roku 1817. Pytel brambor stál 14 zlatých. Tráva na lukách byla sklízena do košů a připravována jako špenát se zapražením mouky. V té době zemřelo 54 osob na úplavici. V červnu 1815 přišla silná bouřka s krupobitím, podobně 27.června 1830 - veškerá úroda na polích byla zničena.

Poloha

přidat fotografie