Nové Valteřice (část obce) [39689]

Obec Nové Valteřice, dnes místní část Moravského Berouna, byly až do roku 1945 součástí Lichtenštejnského Panství Karlovec (Herrschaft Karlsberg). Lichtenštejnové jej získali koupí od hrabat Strattmann.  V roce 1924 zde žilo 404 obyvatel, z toho 402 Němců a 2 Češi. Samostatná obec ležela v okrese Bärn (Moravský Beroun), kam také spadala poštovně a telegraficky. Starostoval statkář Johann Kuntscher.

V obci byly dva hostince - Konrad Engelmann a Friedrich Kuntscher, jeden bednář - Engelbert Seidler, obchod se smíšeným zbožím - August Hoffmann, hokynář - Konrad Engelmann, kovář - Hubert Lehnert, krejčí - Alois Hampel, dva ševci - Johann Binder a Franz Jahn a jeden kolář - Karl Umlauf.  Probíhal zde čilý spolkový a politický život - Ortsgruppe des Bundes deutscher Landwirte (místní skupina Německého svazu zemědělců, tzv. agrárníci), Ortsgruppe des Bundes der Deutschen Nordmährens (místní skupina Svazu severomoravských Němců), Freiwillige Feuerwehrverein (Spolek dobrovolných hasičů), Marianischer Kirchenverschönerungsverein (Zkrášlovací spolek Mariánského kostela). 

Ani Novým Valteřicícm se nevyhnulo předválečné poblouznění propagandistickým vábením Konrada Henleina. Téměř všichni obyvatelé vstoupili do NSDAP. V roce 1945 žilo v obci 299 obyvatel německé národnosti. První poválečný Čech byl úředník Frehar z Vyškova, zastávající funkci komisaře pro odsun Němců a až do ustavení Národního výboru také vedoucího obce. Poslední Němci opustili obec 23.8.1946. V roce 1970 vyšla u nakladatelství Gödel kniha Geschichte meines Heimatortes Neuwaltersdorf, kde na 68 stranách bývalý novovalteřický učitel Rudolf Krumpholz popisuje předválečnou historii obce.  V průběhu posledních zhruba čtyřech desetiletí se obec pomalu vylidňuje z důvodu klesající nabídky pracovních míst v regionu a celkové odlehlosti, kdy je člověk i přes existenci autobusové linky (N. Valteřice - Moravský Beroun 2 spoje za den, do jiných směrů bez spojení) odkázán v podstatě pouze na vlastní dopravu. Mnoho nemovitostí slouží k rekreaci.  Náves tvoří tři stěžejní objekty - škola, kostel a penzion.  Nové Valteřice byly založeny roku 1692 hrabětem Strattmannem z Karlovce. Původně se jmenovaly Nová Ves, dnešní název obdržely v roce 1702. Před válkou třicetiletou byla jižně od Nových Valteřic osada Sommerau (Letní Niva), ta byla za války zpustošena a zanikla. 

Do majetku knížete Liechtensteina se Nové Valteřice dostaly v roce 1699.  První obecná škola vznikla roku 1779 na čísle popisném 69 (poslední dům vpravo od silnice před točnou autobusu).  V roce 1850 zde byla postavena Františkem Krumholzem parní pila. V době, kdy pila byla v provozu, čítaly Nové Valteřice 548 obyvatel. Pila byla v provozu téměř 20 let, pak ji koupil Liechtenstein a její zařízení a stroje odstěhoval do Dětřichova nad Bystřicí.  

Škola byla postavena v roce 1884, původně to byla budova jen přízemní s bytem pro učitele. Roku 1913 byla zvednuta do poschodí na náklad patrona obce knížete Lichtenštejna.  

Až do roku 1908 bylo spojení obce s okolím jen na vozových polních a lesních cestách. Silnice byla dostavěna v roce 1911.  Obživou obyvatelstva obce bylo kromě zemědělství a dřevorubectví také povoznictví a zpracování lnu, který se tu hojně pěstoval. Dne 5.listopadu 1876 byl ve zdejších lesích zastřelen vlk, zřejmě poslední. 

Severovýchodně od obce dal postavit roku 1874 starý vysloužilý voják Josef Blaschke kapli. Dle pověsti tuto kapli postavil celou sám, vybavení vyprosil po klášterech včetně zvonu. V kapli bydlel i spával a dokonce odbýval bohoslužby, které prý byly hojně navštěvovány. V okolí kaple měl i svou křížovou cestu, která byla vyzdobena jeho ručně malovanými obrazy. Zemřel roku 1904 a na udržování kaple odkázal obci 1.000 korun. Dnes je již kaple v rozvalinách a jen hustá směs stromů v háječku uprostřed pastvin svědčí o podivuhodných skutečnostech v lidském životě. 

Obec Nové Valteřice byla pozoruhodná také tím, že když roku 1831 řádila v okolí cholera, Novým Valteřicím se vyhnula. 

Za první ČSR  Sčítání lidu roku 1921 zjistilo, že v obci žije 412 obyvatel, z nichž jen 2 osoby se přihlásily k národnosti české.  Po celou dobu trvání první republiky němečtí obyvatelé obce do kroniky nezaznamenávali. Buď se tu opravdu nestalo nic pozoruhodného, nebo byli ke všemu, co se v jejich obci za ČSR dělo, lhostejní. Teprve v červenci 1938 uvedli, že v obci byla zdokonalena a rozšířena elektrická síť.

Roku 1938 při nařízené mobilizaci jen málo Němců uposlechlo povolávacího rozkazu. Většina z nich utekla a do lesů, kde se skrývala. 30.září přichází do obce jednotka československé armády a pátrá po uprchlých Němcích. Po podpisu mnichovského diktátu české vojsko 8.října 1938 odchází a jen o den později vtáhla do obce německá vojska. 10.října byl odvolán dosavadní starosta a nahrazen říšským komisařem.  Po druhé světové válce  Obec válečnými operacemi neutrpěla. Ruská vojska vstoupila na půdu Nových Valteřic 6.května 1945. Rusové se dlouho nezdrželi, vyřídili jen nejnutnější náležitosti a provedli reorganizaci v obecním zastupitelstvu. Zajistili dozorce zajateckého tábora, občana Nových Valteřic Seidla. Na žádost všech 50 ruských zajatců byl propuštěn. Všichni ruští zajatci tvrdili, že s nimi zacházel velmi dobře. Na katastru Nových Valteřic nepadl ani nezemřel žádný Rus, zůstaly tu jen tři hroby po padlých nebo nemocných Němcích. Jeden z nich je na křižovatce lesní drážky a okresní silníce do Lomnice a další dva někde v komplexu lesa. Odsunuté německé obyvatelstvo s novodosídlenci žili v dobrém poměru a pomáhali jim. Mnoho německých dívek se prý toužilo provdat za mladé novodosídlence, aby mohly ve své rodné obci zůstat. 

Když byla pila přeložena do Dětřichova nad Bystřicí, nechal Lichtenstein v rozsáhlém lesním areálu na úbočí Slunečné vystavět úzkokolejnou lesní drážku, která vedla z Dětřichova až do osady Volárna, její druhá větev se pak táhla až na Karlovu Pláň. Drážka a parní lokomotivka sloužila svému účelu až do roku 1962, kdy i ona ustoupila nové lesní mechanizaci. Ještě dnes je možné na lesních cestách spatřit zbytky kolejiště. 

Novodosídlenci přišli do Nových Valteřic z různých míst naší země. Ponejvíce však z Valašska a Rumunska. Dosídlenci z Valašské Bystřice přišli 10.3.1946, z Rumunska - rumunští Slováci - pak o půl roku později.  V senách roku 1947 zastihla bouře manžele Františka a Boženu Martinátovy (prastrýc a prateta pana Martináta) při sušení sena nedaleko jejich obydlí. Při skládání sena pod hřbitovem oba zasáhl blesk, František Martinát se ještě zachránit dal, jeho manželka Božena nikoliv. Pro Martinátovy to byla první rodinná tragédie v novém domově. 

Poloha

přidat fotografie