Vysoký Chlumec (hrad) [37144]

Je úchvatné sledovat hrad Vysoký Chlumec z různých stran, jak se nečekaně objevuje, roste, zmenšuje, přibližuje či vzdaluje. Těžko bychom vybírali jediné místo, odkud je nejpřitažlivější.

Dávní stavitelé jistě chtěli své dílo zasadit do krajiny tak, aby především spolehlivě čelilo případnému nebezpečí od nepřítele. Hrad měl být zároveň dobře viděn, působit do dálek svou mohutností a nedobytností. Právě chlumecká hora se ukázala nejvhodnější volbou, splňující oba předpoklady. Chlumecký vrch na rozdíl od okolních kopců, nenadále vyčnívá z rovinatého reliéfu, prudce stoupá a strmě opět klesá. Navíc je tvořen silnou skálou, do níž byl hrad usazen a s níž vytvořil přirozené společenství. Nemusel být obehnán hradbami, sama skála mu poskytovala dobrou ochranu.

Podle lidové pověsti zvolily místo pro hradní stavení samy pekelné mocnosti. Práce na velkolepém díle byla započata původně na Skuhrovském vrchu, avšak čerti odtud každou noc neúnavně odnášeli na nynější místo vše, co dělníci přes den vystavěli. S těžkými břemeny démoni odpočívali na Drahách u Počepic. Na tuto skutečnost poukazovalo lidové označení “Čertovo sedlo”. Stavitelé pekelníkům dlouho vzdorovat nevydrželi a podřídili se jejich vůli. Hrad tedy vyrostl na vrchu Chlumci.

Původní chlumecký hrad se od své současné podoby lišil. Střecha na hlavní budově byla mnohem vyšší a značně špičatá a štíhlé tvary hlásky se opakovaly i na ostatním stavení. Po třicetileté válce byly sníženy zdi a krov byl postaven nový, nižší. Tím hrad přišel o svůj starodávný ráz.

Hradní sídlo nejspíše vystavěl v druhé polovině 14. století Purkart Strnad z Janovic, jeden z nejoblíbenějších dvořanů krále Václava IV. Později hrad krátce vlastnil Ojíř z Očedělic, od něhož ho v roce 1474 koupila Anna Švihovská, vdova po Janu Popelu z Lobkowicz, se svými třemi syny Děpoltem, Václavem a Ladislavem. Tak se dostalo chlumecké panství na dlouhá staletí do rukou šlechtického rodu Lobkowiczů.

Za vlády Lobkowiczů se panství úspěšně rozrůstalo. Významnou měrou se o to zasloužil Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz, nejvyšší kancléř království Českého. Ten se v roce 1603 oženil s Polyxenou z Pernštejna, vdovou po bohatém a mocném Vilému z Rožmberka, čímž se majetek rodu významně rozšířil. Polyxena vlastnila statky kdysi mocných a zámožných pánů z Pernštejna (včetně Roudnice nad Labem) a postupně další kupovala.. Polyxena z Lobkowicz (1566 - 1642) se zapsala do dějin hned tří významných rodů: Pernštejnů, Rožmberků a Lobkowiczů. Zatímco u prvních dvou byla svědkem jejich vymření, třetímu zajistila pokračování na další staletí dopředu. Po smrti Zdeňka Vojtěcha připadl Polyxeně veškerý rodový majetek nevídané hodnoty.

Chlumecké panství, největší v kraji a jedno z největších v Čechách vůbec, zdědil jediný syn Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny - Václav Eusebius. V té době na Vysokém Chlumci sídlili pouze panští úředníci, protože rodina Lobkowiczů se zdržovala především v Roudnici nad Labem. Chlumecký hrad postupně chátral, avšak i přes bídný stav sem byly v roce 1644 z okolních dvorů převezeny mnohé cenné věci, živý inventář a zásoby v naději, že zde budou v bezpečí před císařskými a švédskými vojsky. Hradu se však zmocnili po krátkém boji Švédové a co nestačili zkonzumovat, to si odvezli nebo alespoň zničili. Na Chlumci a v okolí nadělali obrovské škody.

Mohutná stavba chlumeckého hradu byla udržována jen drobnými a nezbytnými opravami. V té době přestávaly hrady plnit svou původní funkci. Pokročilý vývoj bojové techniky už nemohly zastavit ani masivní hradby, ani padací mosty, a tak se hrady přestavovaly na pohodlnější obydlí - zámky. I pro přestavbu Vysokého Chlumce byly připraveny plány, ale z projektu sešlo, a tak stavitel Antonio Porta stačil vybudovat v roce 1678 pouze západní předhradí s raně barokní branou a mostem v místech původního gotického, zčásti zdvihacího mostu.

Jedním z dalších majitelů chlumeckého panství byl Ferdinand Filip z Lobkowicz, který své panství nikdy nenavštívil a ponechal je v péči úředníků. Jaká to byla péče, o tom svědčí selské bouře a zásah rakouské vlády, která ustanovila administrátorem všech panství za neschopného Ferdinanda Filipa jeho synovce Augusta. Ten je spravoval vzorně i jménem nezletilého Josefa Františka Maxmiliána.

Ovšem ani Josef František Maxmilián nevěnoval chlumeckého hradu a panství žádnou pozornost. Přesto se do dějin lobkowiczkého rodu zapsal viditelným způsobem. Finančně totiž podporoval hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena, který se díky němu mohl nerušeně a bez existenčních starostí věnovat tvorbě. Několik skladeb věnoval svému mecenáši jako projev díků. Nejznámější z těchto děl, 3. symfonie Eroica, mělo světovou premiéru v Lobkowiczkém paláci ve Vídni roku 1801.

Se vznikem Československa roku 1918 byly zrušeny šlechtické tituly a Lobkowiczové se věnovali především práci ve státní sféře a v diplomacii. Hrad Vysoký Chlumec zůstal téměř opuštěn, ale majitelé hrad přesto nechávali opravovat a udržovat. V období protektorátu zabavili lobkowiczký majetek němečtí nacisté. V roce 1948 byl vysokochlumecký hrad v důsledku znárodnění a zestátnění převeden do péče státu. Restaurační práce byly prováděny postupně od roku 1963 do roku 1973.

V roce 1992 byl hrad vrácen rodu Lobkowiczů. Od roku 1998 se hrad stal rezidencí nového majitele. Je jím Riprand, Graf von und zu Arco-Zinneberg. Manželé Arco-Zinnebergovi se do společenského života ve Vysokém Chlumci zapojili několika záslužnými aktivitami - finančně i věcně podpořili místní základní školu a na počátku roku 2001 byli hlavními iniciátory založení Nadačního fondu Patronát Sedlčansko. V čele této organizace je pan Riprand Arco-Zinneberg, správní radu tvoří jeho žena Maria Beatrice, sedlčanský starosta Ing.Jiří Burian, kněz Stanislav Zápotocký, Ing.arch. Michal Ibl, JUDr. Krylová a pan Bláha. Zahajovací schůze se konala koncem března 2001 v budově Lesní správy, činnost nadace se zaměřuje na opravu kulturních památek Sedlčanska.

Hrad prošel v předcházejících letech celkovou rekonstrukcí a není veřejnosti přístupný. V podhradí se nalézá známý Lobkowiczký pivovar založený v roce 1466.

Poloha

přidat fotografie