Kostel Nanebevzetí Panny Marie - Bernartice (kostel) [30686]

Krajina pod Vraními horami je mimořádně bohatá nejen na přírodní krásy, ale také na umělecké památky. Jejich množství svědčí o silném náboženském cítění někdejších německých obyvatel. Nejpočetnější skupinu památek tvoří totiž celá řada drobných plastik, křížů, božích muk či jiných sakrálních objektů. Lze říci, že před rokem 1945 stál křížek či socha před každým zámožnějším stavením. Velká část byla bohužel zničena ve druhé polovině 20. století, a tak jich dnes máme k dispozici pouhý zlomek. Německé nápisy na těchto památkách nás informují, kdo zřízení sochy či křížku financoval. Jsou tak současně neocenitelným pramenem pro poznání dějin obce. Nejvýraznější církevní památkou a výškovou dominantou zástavby Bernartic je ale bezesporu kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Současný kostel byl vystavěn v letech 1677 – 1678, měl však svého předchůdce. První zprávu o existenci kostela v Bernarticích máme již z roku 1297, kdy Vítek z Úpy a ze Švábenic postoupil zderazskému klášteru patronátní právo ke kostelům v Bernarticích a Zlaté Olešnici. Držitel patronátního práva mohl k danému kostelu dosazovat kněze. Další zmínku o kostelu nalezneme v rejstříku papežského desátku k roku 1369, podle kterého měl bernartický kostel ročně odvádět 6 grošů desátku. Latinská podoba místního jména Bernartice tehdy zněla Bernharticz. Stejný tvar uvádí i rejstříky papežských desátků z roku 1384 (Bernharticz cum Olesna theutonicali) a roku 1405 (Bernharticz cum Olesna). Z obou posledně jmenovaných zápisů je současně patrné, že kostel v Bernarticích tehdy spadal pod správu faráře ve Zlaté Olešnici. Dokládá to konkrétně již zápis z roku 1361, kdy probošt zderazského kláštera dosadil ke kostelu v Olešnici a jeho filiálce v Bernarticích kněze Mikoláše z Heřmánkovic u Broumova. Faráři se v druhé polovině 14. století ve Zlaté Olešnici poměrně rychle střídali. Roku 1366 se zde stal po Mikolášovi knězem Tomáš z Horního Starého Města, roku 1367 pak po Tomášově rezignaci jakýsi Jan a r. 1373 po Janově rezignaci Matěj. O všech farářích, kteří se tehdy v Olešnici a tedy i Bernarticích objevili, nemáme informace. V roce 1374 se zde stal farářem například Ludvík po rezignaci kněze Bartoloměje a pak víme až o knězi Janovi, jenž sem byl dosazen roku 1413 po úmrtí kněze Pavla.

Všichni výše uvedení faráři byli katolickými duchovními správci. Počátkem 15. století se však nad katolickou církví začala stahovat mračna. Rozmařilý život církve a její nekalé světské praktiky začaly přitahovat pozornost kritických reformátorů. Myšlenky reformace padly zřejmě v okolí i Bernarticích samotných na úrodnou půdu, a tak postupně většina obyvatel od katolické církve odpadla. Prameny doslova uvádějí, že před rokem 1541 byly Bernartice lutherské, měly dřevěný kostelík a protestantského faráře, načež se kostel znovu stal filiálním kostelem k tehdy významnější farnosti ve Zlaté Olešnici. Lze předpokládat, že protestantské zůstaly Bernartice až do období třicetileté války (1618-1648). Teprve v jejím průběhu byla u nás zahájena tvrdá rekatolizace, kterou byl pověřen jezuitský řád a obyvatelstvo muselo chtě nechtě přijmout znovu katolictví. Když roku 1636 koupili žacléřské panství právě jezuité, byla hlavní církevní správa navíc přenesena do Žacléře a bernartický kostel s přidruženou školou se stal filiálním kostelem a filiální školou farního kostela v Žacléři.

Za jezuitů bylo přikročeno ke stavbě současného bernartického svatostánku. Nový zděný kamenný kostel Nanebevzetí Panny Marie se v Bernarticích začal stavět 9. dubna 1677 a již v následujícím roce byla stavba dokončena. Jedná se o barokní jednolodní kostel s příčnou lodí, pravoúhle zakončeným presbytářem, sakristií s oratoří v patře a kaplí sv. Jana Nepomuckého při severní straně. V západním průčelí se vypíná hranolová věž. Současná podoba kostela neodpovídá zcela jeho původnímu vzhledu, jak ostatně dokládají i staré stavební plány. Byl několikrát přestavován (poslední přestavba ve druhé polovině 19. století znamenala např. radikální změnu stavební podoby věže a jejího zastřešení) a v roce 1733 rozšířen. Interiér kostela je plochostropý se zděnou kruchtou. Kaple je sklenuta valenou klenbou s výsečemi se štukovými pásy. V podvěží lze spatřit křížovou hřebínkovou klenbu. Sakristie i oratoř jsou plochostropé. Zařízení pochází vesměs z 18. století, boční oltář Čtrnácti svatých pomocníků s obrazem od V. Fiedlera z roku 1886. Kazatelna je rokoková. Za zmínku stojí také původní kamenná křtitelnice s reliéfní ornamentální výzdobou ze 17. století. Zvony ve věži nesly letopočty 1660 a 1689, avšak v důsledku válečných rekvizicí se nedochovaly. Před kostelem se nalézá sousoší Piety (truchlící Panna Marie s tělem ukřižovaného Krista) z roku 1736, socha sv. Floriána z roku 1833 a jeden smírčí kříž. Druhý ze smírčích křížů lze spatřit při ohradní zdi. Okolo kostela se rozkládá hřbitov, několik náhrobních desek z 19. století je zapuštěno také přímo ve venkovních kostelních zdech.

Jezuitský řád zrušil až v roce 1773 na nátlak osvícenských panovníků papež Kliment XIV. a v roce 1786 císař Josef II. povýšil bernartický filiální kostel a školu na farní. Tím přestal být zdejší církevní okrsek závislý na centru v Žacléři. Současně byl v tomto roce ustanoven v Bernarticích vedle faráře ještě druhý pomocný kněz. Bernartickou farnost tvořily obce a osady Bernartice, Vrchová, Lampertice, Královec, Bečkov a Rybníčky. Duchovní život v každé obci závisel ponejvíce na osobě kněze, jenž byl ke kostelu dosazen. Tak tomu bylo i v Bernarticích, někdejší faru můžeme spatřit hned vedle kostela. Od roku 1786 do roku 1900 se zde vystřídali tito duchovní: P. Gaberle, P. Seidel, P. Klein, P. Janisch, P. Wihan, P. Schembera a P. Lang. Z nich se výrazněji do dějin zapsal farář Schembera, za jehož působení byl kostel obohacen o pomocný oltář, cementovou dlažbu, troje umělecky malovaná skleněná okna, sochu Matky Boží pro Mariánskou pobožnost a nové vyřezávané jesličky.

Po druhé světové válce došlo k vysídlení většiny původního německého obyvatelstva a novému osídlení obyvatelstvem z vnitrozemí. Tak jako jinde, i zde postupně zájem o bohoslužby klesal, věřících výrazně ubylo a využití kostela je dnes minimální. Stavba bohužel v minulosti neunikla ani návštěvě zlodějů, a proto musely být některé hodnotnější části zařízení přeneseny do depozitářů příslušných institucí. Snad brzy nadejde opět doba, kdy bude moci být bez obav běžně přístupný veřejnosti nejen o pohřbech.

Poloha

přidat fotografie