Kněžice (obec) [2911]

Kněžice jsou obec zasazená do krásné krajiny v srdci Českomoravské vrchoviny. Leží uprostřed třech lesních komplexů na březích říčky Brtnice v průměrné výšce 550 m nad mořem.
Dnes se obec skládá z místních částí, původně samostatných vsí, Brodců, Rychlova, Vísky a Kněžic. Historicky existovaly velmi úzké vztahy s obcemi Nová Brtnice, Hrutov a Jestřebí. Obě poslední jmenované obce patří také do kněžické farnosti.
První písemná zmínka o Kněžicích pochází z roku 1222, kdy se ve starých pramenech objevuje Dětrich z Kněžic z rodu Hrutovců. Je to nejstarší písemná zmínka o sídlišti v celém širokém prostoru Stonařovska, Jihlavska a Brtnicka. Tento záznam je o dva roky starší než první zprávy o Přibyslavicích a Brtnici a o 11 let předchází nejstarší zprávu o Jihlavě.
Část obce Kněžice a obce Víska a Rychlov náležely od nepaměti až do konce 16. století probošství premonstrátského kláštera v Želivě. Zbývající část Kněžic a ostatní obce patřily šlechtě, v období do Bílé hory rodu Valdštejnů. Ve dvacátých letech 17. století se majitelem stává rod Collaltů, který zde zůstává až do roku 1945.
V obci je ve starých pramenech vzpomínán opevněný hospodářský dvorec - tvrz, která byla patrně v 15. století přestavěna na zámek. Naproti tomu již z nejstarších záznamů je zřejmé, že v obci byl kostel s farou, který byl zasvěcen sv. Jakubu staršímu, a který tvořil přirozené centrum obce. Všechny významné okolní kostely (Brtnice, Opatov, Přibyslavice) byly postaveny a udržovány šlechtou. Avšak v Kněžicích tomu tak nebylo. Zdejší kostel byl šlechtou opomíjen a veškeré stavební změny a opravy, pokud nám historické prameny dovolují posoudit, byly iniciovány od farníků a místních kněží a od nich také s vypětím všech sil financovány a prováděny. I zde šlechta přispívala, ale zdá se, že jaksi z donucení a její vliv nebyl rozhodující. Možná, že právě toto mělo vliv na vytvoření vřelého vztahu všech farníků ke svému kostelu, který přetrvává dodnes.
Největší počet obyvatel měly Kněžice v roce 1880 a to 1587. Pak dochází k pozvolnému poklesu až na 1174 v roce 1950. Od té doby počet obyvatel opět stoupá na 1421 v roce 1998. Od poloviny 90. let dochází k prudkému úbytku narozených dětí. Zatímco do této doby se rodilo přibližně 25 dětí ročně, v roce 95 a 96 to bylo pouze 12, v roce 97 - 16 dětí, v roce 98 - 10 a v roce 1999 pouze 6 dětí. Nám nezbývá než doufat, že tento trend není trvalý. Jinak by to byl začátek zániku existence obce, která má své pevné místo v historii jihozápadní Moravy, a která je tolika lidem blízká a tolik lidí ji i daleko v cizině spojuje s jedním z nejkrásnějších pojmů - domov.

Roku 1222 je v listině vydané dne 25. ledna moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem (1197-1222) v Kyjově pro velehradské cisterciáky uveden mezi svědky také Herich z Kněžic, s největší patrností totožný s Dětřichem z Kněžic, kterého známe z dalších dvou listin vydaných téhož roku. Dětřich z Kněžic se spolu s Hrutem vyskytuje mezi svědky v listině vydané dne 24. června v Brně králem Přemyslem Otakarem I. (1197-1230) a jeho bratrem moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, kterou potvrzují Hartlebovi ze Znojma postoupení Načeratic šlechticem Unkou a téhož roku nacházíme jeho jméno také mezi svědky v potvrzení statut knížete Konráda (II.) Oty (1189-1191) pro znojemskou a bítovskou provincii králem Přemyslem Otakarem I
    Tato prvá zmínka o Kněžicích v písemných pramenech znamená, že tohoto roku musela již ves existovat a byla v majetku výše zmiňovaného Dětřicha, který se po ní psal a mohl, ale nemusel zde mít i své sídlo, jenž se asi nacházel poblíž místa, kde byl o něco později ve čtyřicátých letech 13. století vybudován i kostel. Během dalšího historického vývoje k němu přibylo i proboštství želivských premonstrátů a tvrz připomínaná v Kněžicích pozdějšími písemnými prameny. Na otázku, jak dlouho před rokem 1222 Kněžice vznikly, nám písemné nic bližšího neříkají. Pokusme se tedy na ni najít odpověď alespoň rámcově, včetně s tím souvisejícího naznačení možného průběhu celého procesu i jeho nositelů. Budeme přitom vycházet především z poznatků a zjištění o počátcích a vývoji osídlení širší oblasti vlastního Jihlavska a Brtnicka.
    Během 1. třetiny 13. století je již v plném proudu kolonizace na zeměpanském území, jež postupuje od okrajů jednotlivých sídlištních komor a podél Haberské stezky, i kolonizace prováděná některými feudálními rody, které zde obdržely výsluhou určitá území. K nim patřili například Ranožírovci erbu jeleního parohu na Stonařovsku či právě rod usazený v Kněžicích a jejich okolí nazývaný v literatuře Hrutovici či Hrutovci. Stopou po jejich osídlovací činnosti může být i název nedalekého Hrutova. Za Hrutovice jsou pak označováni i původní majitelé a budovatelé hradu Rokštejna.
    Příslušníci rodu Hrutoviců majících erbovní znamení poloutrojčáří zastávají asi již od poslední čtvrtiny 12. století různé důležité úřady v rámci markraběcí správy Moravy, zejména ve znojemském a bítovském hradském obvodu i na Brněnsku. Již ve falsu ze 3. čtvrtiny 13. století obsahujícím potvrzení fundace velehradského kláštera Přemyslem Otakarem I. s datací do roku 1202 je uváděn Dětřich Hrutovic, syn Hrutův, a podobně ve falsech z 13. století pro zábrdovický premonstrátský klášter, jež se hlásí do doby kolem roku 1210, je uváděn Zdislav Hrutův a ve druhé listině kromě něj ještě Dětřich bez dalšího bližšího označení totožný snad s naším Dětřichem Hrutovicem z roku 1222, a podle listiny sepsané někdy před rokem 1218 jeho bratr. Spolu s bratrem Zdislavem je pak Dětřich uveden mezi svědky ještě v listině markraběte Vladislava Jindřicha vydané pro tentýž johanitský špitál někdy před rokem 1218 a v listině Vladislava Jindřicha pro Štěpána z Medlova z roku 1218 se mezi svědky vyskytuje též Hrut, snad totožný se synem Dětřichovým tohoto jména. Potom se již v roce 1222 objevuje Dětřich i se svým synem Hrutem, totožný s největší pravděpodobností s Herichem - vždy s predikátem z Kněžic.
    Z uvedených pramenů vyplývá, že Dětřich se synem Hrutem patřili do okuhu úředníků soustředěných kolem markraběte Vladislava Jindřicha a nejpozději v roce 1222 se oba tito Hrutovici objevují mezi představiteli a úředníky bítovské a znojemské provincie, jak nám to dokládá potvrzení statut Konráda (II.) Oty Přemyslem Otakarem I. pro tyto správní celky z výše uvedeného roku. Za služby prokázané zeměpánovi dostávají patrně někdy v období od konce 12. až v prvých dvou desetiletích 13. věku výsluhou část neosídlené krajiny na okraji pohraničního pomezního hvozdu při jeho rozhraní se starým sídelním územím a Kněžice se stávají jádrem jejich zdejší državy. Vzhledem ke zjištění, že ještě v rozmezí let 1213 až do doby před rokem 1218 se Dětřich po Kněžicích nepsal a teprve roku 1222 je poprvé doložen mezi úředníky znojemské a bítovské provincie, můžeme získání území kolem Kněžic Hrutovici předpokládat až krátce před tímto datem.
    Kolonizační proces v okolí Kněžic zde patrně přímo navázal na již osídlené území kolem horní Rokytné, překročil rozvodí s horním tokem Brtnice a postoupil do jejího údolí.
    V historické literatuře se také můžeme setkat s názorem, že Kněžice a jejich okolí bylo osídleno již od 12. století a ves náležela k želivskému klášteru, který kolonizoval celý mikroregion. To se týká i ničím neopodstatněných a dále přebíraných domněnek, že želivský klášter svoje zdejší statky a jím kolonizované vsi postoupil světským manům - pánům z Kněžic. Název obce je možno vysvětlit nejen jako ves lidí knězových, nýbrž i ves lidí knížecích založenou původně zeměpánem či na zeměpanském území.
    Po polovině 13. století je v Kněžicích za dosti nejasných okolností doloženo proboštství želivské premonstrátské kanonie. Na podíl želivského kláštera při osídlování okolí Kněžic by měly podle některých autorů kromě existence samotného proboštství doloženého ovšem poprvé až v roce 1257 poukazovat i místní jména Kněžice a Opatov.
    Lze předpokládat, že ze strany želivské kanonie započal postup osídlení jihovýchodním směrem k Jihlavě nejpozději koncem 12. století. Písemné prameny a místní názvy však dokládají osídlovací proces spojený se želivským klášterem až koncem 1. třetiny 13. věku (doklady k rokům 1226 a 1233), kdy kolonizační činnost kláštera postoupila až k řece Jihlavě a do blízkosti Staré Jihlavy vzniklé na brodu Haberské stezky přes stejnojmennou řeku jako jeden z etapových bodů na trase této dálkové komunikace.
    Otázkou zůstává, a to zejména na základě interpretace toponomastických pramenů, zda se jednalo o zcela neosídlené teritorium, či zda tu prvé kolonizační body byly již výsledkem osídlovací činnosti zeměpána. Každopádně podrobná analýza písemných pramenů naznačuje, že území kolem Kněžic získávají Hrutovici až v pozdním druhém decéniu 13. věku či na počátku dvacátých let, kdy se roku 1222 poprvé po vsi píše Dětřich.
    O počátcích osídlení Kněžic ve 13. století máme kromě výkladu místního jména k dispozici i doklady archeologické a uměleckohistorické. Z povrchových sběrů v severní části obce na zahradě domu čp. 31, jenž se nachází naproti kostelu, pocházejí zlomky keramiky vyrobené z tuhové hmoty a opatřené výzdobou tzv. radélkem, což bylo ozubené kolečko, po jehož přiložení k ještě nevysušené hrnčířem vyformované nádobě se na ní obtiskly horizontální linie drobných čtverečků, obdélníčků, trojúhelníčků nebo i složitější geometrický dekor. Fragmenty takto zdobené silnostěnné keramiky můžeme rámcově datovat do 2. třetiny 13. století. Tyto nálezy naznačují, že právě na návrší u kostela se muselo nacházet nejstarší jádro obce. Dokládají to i nejstarší dochované části architektury kněžického kostela, který nese nejpozději od roku 1279 zasvěcení sv. Jakubovi, od roku sv. Jakubovi Většímu. Podobně měl patrocinium sv. Jakuba farní kostel v Nové Jihlavě svěcený v roce 1257 a sv. Jakubu Většímu je zasvěcen i farní kostel v sousední Brtnici a v nedalekém Vílanci, jehož nejstarší část je vročena do rozmezí let 1240-1260. Skupina patrocinií typu sv. Jakub podobně jako sv. Bartoloměj (např. v sousedním Opatově) souvisí s přechodným obdobím mezi ranou a vnitřní kolonizací zhruba od poloviny 12. do poloviny 13. století i dále do 14. věku. Typická jsou pro dobu vzniku měst a vrcholné kolonizace, tedy zhruba od počátku 13. století a setkáváme se s nimi zejména ve městech, kde stavby tohoto založení vznikaly až po jejich lokaci a byly organicky začleňovány do městského půdorysu. Podobně tomu patrně bylo i u tržních osad a center dominií, kam náležely i Kněžice, Brtnice atd.
    S původním kněžickým kostelem může souviset i nález kamenného reliéfu, který byl učiněn při kopání sklepa v základech domu čp. 48 na podzim roku 1993. Místo nálezu se nachází zhruba 50 m jižně od kostela na hraně ostrožny ve výšce 546 m n. m. Sám kostel stojí na nejvyšším místě této polohy ve výšce zhruba 550 m n. m. Právě v domě čp. 48 hledá lidová tradice dodnes zbytky proboštství, ač nelze ani vyloučit, že v tomto prostoru se ve vazbě na pozdně románský kostel mohl nacházet také předpokládaný dvorec Hrutoviců a později tvrz připomínaná zde písemnými prameny roku 1417, ale dle predikátu existující nejpozději od poloviny 14. věku, patrně však se zde sídlo nacházelo již od pokročilé 2. poloviny 13. století a na základě zprávy z roku 1407, že tehdejší vlastník Kněžic Bohuš z Holoubka sídlí ve dvoře se spíše jednalo o tzv. residenční dvůr, útvar na přechodu mezi dvorem a tvrzí. Poloha a tradicí dochovaný název statku čp. 48 "u Hradsků" i J. Večeřou uváděné údajné zbytky zavalené podzemní stavby, asi sklepů, by spíše ukazovaly právě na nepříliš opevněné sídlo.
    Kněžický kostel sloužil od doby svého založení jako farní pro samotnou ves a její nejbližší okolí. Již výše jsme se také zmiňovali o otázkách kolem založení Kněžic želivskými premonstráty, jež je často uváděno ve starší i novější literatuře, a argumentech nasvědčujících, že sídliště vzniklo ještě osídlovací činností zeměpána nebo jeho úředníka Dětřicha, který zde získává nejdříve v pozdním druhém decéniu 13. století či před rokem 1222 výsluhou určité území. Zmiňovali jsme se také, že ještě roku 1228 a předtím 1226 se můžeme setkat s Dětřichem Hrutovicem a Dětřichem z Bítova se synem Hrutem, jenž je s ním s největší pravděpodobností totožný. Jestli lze se synem Dětřichovým ztotožnit i Hruta z Bítova doloženého k roku 1232, jak naznačuje L. Hosák, není zcela prokazatelné, ale je to pravděpodobné. Podobně je tomu i s Hrutem, který je v letech 1233-1234 bez bližšího určení funkce a místa jmenován mezi a za znojemskými a bítovskými úředníky purkrabím Benem ze Znojma, Benedou z Bítova a bratry Schenky.
    K nejstaršímu rodokmenu kněžických Hrutoviců lze tedy stručně shrnout: prvým známým příslušníkem rodu byl patrně Hrut I. (falsum 1202), jenž měl syny Dětřicha I. a Zdislava (falsa 1202 a 1210, před r. 1218, 1222) a sám Dětřich I. potom syna Hruta II. (1222, 1226?, 1228) a ten opět syna Dětřicha II. (1278, 1279, 1289).
    Teprve po polovině 13. věku v roce 1257 je v Kněžicích za dosti nejasných okolností doloženo proboštství želivské premonstrátské kanonie. Jeho statek netvořil nikdy větší majetkovou držbu (k roku 1364 a 1417 patrně Brodce, Hrutov a Víska) a byl spíše výsledkem šlechtické donace 13. století, což naznačuje i analýza písemných pramenů. Kněžice samy nikdy premonstrátům nepatřily, vždy byly ve světských rukou a pouze zdejší patronátní právo nenáleželo nejpozději od roku 1257 žádnému z jejich držitelů. Především to vyplývá z formulace v listině z 11. listopadu 1289, kdy Dětřich z Kněžic podle přivěšené pečeti dochované na listině, s největší pravděpodobností vnuk výše zmiňovaného Dětřicha z let 1202-1222, daroval patronátní právo kostela v Opatově a Moravanech u Brna proboštství kněžickému, ale zároveň prohlašuje, že obě vesnice (Kněžice a Opatov) jsou jeho majetkem. Říká se zde mimo jiné: ... odevzdávám, dávám a odkazuji k držení a vlastnění patronátní právo dvou kostelů, totiž Opatova a Moravan, jež jsem držel od minulých dob svobodně a pokojně při užívání vesnice bez jakékoliv překážky, důstojnému muži bratru Jindřichovi, proboštu z Kněžic, jménem jeho konventu a jeho nástupců, kteří ho budou za čas následovat, z řádu premonstrátského, pokojně a klidně na věky týmž právem a užitkem, jak jsem držel.
    Jelikož opis pečeti Dětřicha z Kněžic přivěšené jako první na písemnosti z roku 1289 zní Dětřich (z Kněžic) syn Ruthův, byl Dětřich s největší pravděpodobností vnukem Dětřicha (I.) z Kněžic a potomkem jeho syna Hruta (II.).
    Od posledního desetiletí 13. století se již s kněžickými Hrutovici v písemných pramenech nesetkáváme a to naznačuje, že buď koncem 13. nebo pravděpodobněji v průběhu 1. poloviny 14. století vymírají či svá zdejší zboží prodávají jiným majitelům. Roku 1351 se totiž poprvé v pramenech setkáváme s novým vlastníkem, lépe řečeno spolumajitelem vsi, kterým je opět Hrut náležející však k rodu erbu zavinuté střely píšícím se od této doby po Kněžicích. Toho roku zapisuje Čas z Černína na Znojemsku do zemských desk 5 hř. úroku ve vsi Rokytné Ondřejovi z Dubé a Hrutovi z Kněžic na 60 hř. věna a sám Hrut z Kněžic odkazuje roku 1358 své manželce Anně část svých statků kdekoliv je má a 100 kop podle práva věnného. Roku 1358 se také v zemských deskách setkáváme s Mikulášem z Kněžic s manželkou Kateřinou a podle v zápisu uváděného lesa zvaného Seč a pozemků v okolí cesty mezi Jemnicí a Říší (Novou) se v tomto případě jedná o zkomolený zápis predikátu - ve skutečnosti Knínic (okr. Jihlava) severozápadně od Jemnice.97 Z této doby známe i další příslušníky rodu. Téhož roku 1358 se dozvídáme o vdově po Vokovi z Kněžic Dobrce, která zapisuje svému synovi Michkovi všechna práva, jež má na vsi Martinicích. Jednalo se o jiného Voka, než byl Vok, bratr Hruta, Dobeše a Herše z Kněžic a Herky z Opatova.
    Roku 1360 prodává Hrut z Kněžic se svými bratry za 39 kop gr. Rankovi a Dyety 6 lánů v Šebeticích a následujícího roku 1361 se v zemských deskách setkáváme s Michkem označeným za někdy syna Hrutova, jenž prodává 6 lánů a půl podsedka v Opatově Jimramovi z Jakubova rodu erbu zubří hlavy (Pernštejnové). Formulace "někdy syn Hrutův" vedla k úvahám, že Hrut byl tohoto roku již mrtev. V případě Michka se však spíše mohlo jednat o jeho syna z předchozího manželství, neboť Hrut ve skutečnosti zemřel asi až roku 1373, přesněji rámcově v rozmezí let 1366-1373.
    Z postupných ztrát majetku to především byl Opatov tvořící již od časů Hrutoviců součást kněžického statku V roce 1364 se pak Hrutova sestra Herka z Opatova spolčila na dvůr, rybník a půl práva podacího kostelního v Opatově s dcerou Zepolta z Vojkova Markétou a proti tomuto zápisu vznesl její bratr odpor.
    Další úpadek rodu erbu zavinuté střely na Kněžicích přinesl v roce 1364 i ztrátu samotného kněžického zboží, které bratři Hrut, Dobeš, Herš a Vok z Kněžic za 1230 kop gr. prodávají zástavnímu pánovi blízké zeměpanské Brtnice Bohuši (I.) ze Starče erbu černého letícího holuba na zlatém štítě a jeho dědicům. Z vkladu si můžeme udělat představu o velikosti celého panství, neboť se zde hovoří o celé vsi Kněžicích se všemi náležitostmi a právy, kobylí loukou, jak to prodávající drželi, dále dva podsedky ve vsi Strážov s lesy, loukami a příslušenstvím, celou ves Mosty (ZSV), Petrovice (ZSV Malé Petrůvky) a Rychlov se vším příslušenstvím.
    Ač vladykové z Kněžic své zdejší zboží v roce 1364 prodali Bohuši ze Starče, příslušníci rozvětveného rodu se po vsi i nadále píší. Hned v roce 1365 obsahují zemské desky celou sérii zápisů. Hrut z Kněžic získává zboží v Loučce, Brtničce a Dlouhé Brtnici, včetně poloviny zdejší tvrze a ve dvou posledně jmenovaných vsích zapisuje věno své manželce Anně, obratem prodává polovinu získané hospody v Dlouhé Brtnici a prodejem majetků v Opatově řeší výše připomínaný spor se svojí sestrou Herkou. Dobešovi z Kněžic prodává Žibřid z Račic zboží ve Zbraslavi a jeho manželka Svata z Černína, vdova po Pešíkovi intabuluje Dobešovi své zboží v Černíně. Hned následujícího roku zapisuje pak Dobeš z Kněžic manželce Svatě věno v Černíně a Zbraslavi a týž Dobeš se spolu s bratrem Hrutem a Benešem z Rozsíčky objevuje v zemských deskách v souvislosti s polovinou Dlouhé Brtnice.
    Roku 1368 vzal Dobeš z Kněžic na spolek na všechna svá zboží svého nevlastního syna Přibíka. Zároveň se Dobeš spolčuje na všechna svá zboží s bratrem Vokem z Kněžic a Vok kupuje od bratří Lanclina a Ješka Schosslů půl městečka Dlouhé Brtnice se svobodnou hospodou (tavernou). Již vzápětí o rok později prodává však zdejší tvrz, dvůr, rybníky, maliniště a svobodnou tavernu Ješkovi Opatovcovi a tři rybníky s mlýnem tamtéž Smilovi ze Slatiny. Roku 1371 pak Vok prodává za 60 hř. gr. Oldřichovi z Heraltic i Martinice (ZSV) nacházející se JJZ od Kněžic a vzdává se ve prospěch manželky svého bratra (Dobeše) Svaty všeho co drží v Černíně
    Ve 2. polovině sedmdesátých let 14. věku pokračoval spor o dědictví po Hrutovi z Kněžic a odpor proti spolku matky sirotka po Hrutovi Půty Anny s Annou z Janštejna vznesl roku 1376 Vok z Kněžic, patrně jeho poručník. V letech 1378-1379 je v souvislosti s dědictvím po otci Dobešovi z Kněžic a spíše jeho manželce Svatě z Černína připomínána jejich dcera Anna a opět v té době poslední žijící z bratrů (o Heršovi od roku 1364 prameny mlčí) Vok z Kněžic, zjevně její poručník. Již roku 1376 intabuloval Vok Jaroslavovi z Knínic do zemských desk plat z městečka Želetavy s mýtem a celé Markvartice a roku 1379 týž Vok vkládá tentokrát celý svůj díl městečka Želetavy s mýtem a část Markvartic, jež jsou obě markraběcím lénem, Čeňkovi zvanému Krušina a jeho dědicům.
    Vladykové z Kněžic erbu zavinuté střely se držení kněžického dominia ujímají po Hrutovicích erbu poloutrojčáří někdy během 1. poloviny 14. věku. Prvým doloženým příslušníkem tohoto rodu píšícím se po Kněžicích je v roce 1351 Hrut, jemuž Čas z Černína zapisuje 60 hř. věna a sám Hrut odkazuje v roce 1358 manželce Anně část statků a 100 kop dle věnného práva. Šedesát hř. gr. je v souvislosti s věnem Anny zmiňováno i ve vkladu zboží v Dlouhé Brtnici a Brtničce roku 1365 a roku 1374 vznáší Anna na těchto 60 hř. nárok již jako vdova po Hrutovi s dětmi Půtou a Ofkou. Na základě těchto zápisů lze dovodit, že Anna byla asi dcerou Časa z Černína a zemřela kolem roku 1376 (J. Pilnáček uvádí bez bližších dokladů 1378). Poněkud nejasný je, jak již bylo výše řečeno, vztah Voka z Kněžic, který byl roku 1358 již mrtev a vdova po něm Dobrka zapisuje svému synovi Michkovi svá práva k Martinicím (ZSV), k dalším v té době známým příslušníkům rodu. S největší pravděpodobností se muselo jednat o jiného Voka než byl jeden z bratrů Hruta tohoto jména, s nímž se poprvé v pramenech setkáváme až při prodeji kněžického dominia v roce 1364 a roku 1371 prodává Martinice (ZSV) Oldřichovi z Heraltic. Tento Vok mohl být o generaci starší než zmiňovaný Hrut a jeho bratři, asi ne jejich otec, spíše strýc či jiný příslušník rodu, jenž v rámci dělení kněžického statku obdržel ves Martinice (ZSV) nacházející se JJZ od Kněžic.
    V pramenech jsou jmenovány čtyři Hrutovy děti - Michek, Ondrák, Půta a Ofka. Vzhledem k tomu, že Michek označovaný "někdy" syn Hrutův prodává již roku 1361 6 lánů a půl podsedka v Opatově jakubovským Pernštejnům, musel být v této době již dospělý a obdržet část Opatova, který původně též tvořil součást kněžického statku. V roce 1373 se pak hlásí o své právo na část zboží v Dlouhé Brtnici další Hrutův dospělý syn zvaný Ondrák, následujícího roku vznáší se svými dětmi Půtou a Ofkou nárok na věno zapsané jí tamtéž Hrutova vdova Anna a roku 1376 je opět zmiňován Hrutův sirotek Půta. Tyto poměrně značné rozdíly ve věku jednotlivých Hrutových potomků i označení Michka za "někdy" syna Hrutova lze vysvětlit tak, že Michek pocházel z jeho předchozího manželství a s Annou měl Hrut děti Půtu, Ofku a možná i Ondráka. Se samotným Hrutem se naposledy setkáváme roku 1366 v souvislosti s Dlouhou Brtnicí, kde spolu s Benešem z Rozsíčky zadržoval plat bratra Dobeše a roku 1373 byl s největší pravděpodobností již mrtev. V roce 1360 při prodeji 6 lánů v Šebeticích, kde měli vladykové z Kněžic též nějaká zboží, se poprvé dozvídáme o jeho bratřích, kteří jsou pak konkrétně jmenováni při prodeji kněžického statku (Kněžice, 2 podsedky ve Strážově /ZSV/, Mosty /ZSV/, Malé Petrůvky /ZSV/ a Rychlov) roku 1364. Vedle Hruta jsou zde uvedeni i Dobeš, Herš a Vok a téhož roku je v souvislosti se zbožím v Opatově jmenována i jejich sestra Herka. Díl této vsi však vlastnil nejpozději již roku 1359 Ješek Opatovec z Opatova, další část Michka, syna Hruta z Kněžic, byla zcizena roku 1361 prodejem jakubovským Pernštejnům a v roce 1368 prodává Herka i svůj podíl na opatovském zboží předtím roku 1365 na ni po sporu z roku 1364 za 50 hř. gr. převedený bratrem Hrutem. Fakt, že Hrutovi bratři jsou v pramenech poprvé uváděni o devět let později než Hrut, může naznačovat jejich pozdější narození.
    Hned po prodeji kněžického statku za 1230 kop gr. se příslušníci rozvětveného vladyckého rodu snaží celkem neúspěšně zachytit v blízké Dlouhé Brtnici, Loučce (ZSV) a Brtničce, kde získává roku 1365 zboží Hrut, a ve Zbraslavi poblíž Rosic na Velkobítešsku se zakupuje Dobeš z Kněžic a je mu zde intabulováno mimo jiné 5 lánů a 7 dvorů. Dobeš byl na základě vkladu z roku 1365 ženat s vdovou po Pešíkovi (první manžel) Svatavou z Černína, jež mu v této vsi zapisuje do zemských desk své zboží. Tak se také stal nevlastním otcem jejího syna Přibíka připomínaného k roku 1368. Hned roku 1366 také Dobeš vkládá manželce 200 hř. gr. den. pražských na černínském zboží a 100 hř. gr. na 5 lánech, 7 dvorech a jednom popluží ve Zbraslavi. Tato data naznačují jeho sňatek se Svatou kolem roku 1365. Jaký byl poměr Svaty z Černína k Hrutově manželce Anně, patrně dceři Časa z Černína, z pramenů nevyplývá. Roku 1371 se svého majetku v Černíně ve prospěch Svaty vzdává Vok z Kněžic. Dobeš již roku 1366 vymáhá na bratru Hrutovi a Benešovi z Rozsíčky zadržovaný plat z Dlouhé Brtnice, roku 1368 bere na spolek nevlastního syna Přibíka a spolčuje se na všechny své majetky s bratrem Vokem. Podle vkladu zbraslavského zboží jeho manželkou Svatou Petru Hechtovi z Rosic v roce 1374 byl Dobeš tohoto roku již mrtev.134 Oba manželé však měli dceru Annu zmiňovanou v pramenech z let 1378-1379. Jejím poručníkem byl strýc Vok z Kněžic, k posledně jmenovanému datu se Anna píše z Černína a ve shodě s Vokem zapisuje 150 hř. gr. věna, které měla na této vsi její matka Ješkovi z Kraví Hory, za něhož byla provdána.
    Během 2. poloviny 14. věku se v pramenech také opět setkáváme se jmény dvou kněžických farářů a patrně též proboštů zdejší inkorporované fary želivské premonstrátské kanonie. Roku 1357 je to Bernard a v roce 1387 Drslav, který téhož roku komutoval s dosavadním jihlavským farářem Jakubem. Tento Drslav by mohl být totožný s bratrem Přibíka z Radkova Drslavem uváděným zde farářem o dvacet let později roku 1407.
    Obraťme však naši pozornost zpět k novým majitelům kněžického dominia, jimiž jsou od roku 1364 páni ze Starče a osudům samotné vsi v předhusitském období. Další zprávu o ní máme až z roku 1376. Po smrti Bohuše (I.) ze Starče a Holoubka kladené k tomuto datu získává kněžické zboží jeden z jeho tří synů Mikuláš (Mikeš) Rulant z Holoubka, jenž ve vsi Kněžice zapisuje své první manželce Anežce 500 kop věna vyjma lesa zvaného Veliký a nezbytného dvora.139 Po její smrti vkládá své druhé ženě Eleně roku 1385 do desk ve vsi Kněžice 5 hř. platu a 1 popluží před vsí. Následujícího roku 1386 intabuloval Mikuláš Rulant své sestře Evě mimo jiné 60 kop ročního platu v Kněžicích po dobu jejího života a vzhledem k tomu, že byl patrně bezdětný měli jeho zboží dědit bratři Jan a Bohuš (II.) Rulant. V roce 1390 či před tímto datem se ves krátce ocitá v rukou Bohuše z Ejvanče, neboť ten vyjmul z desek Kněžice s celým panstvím a příslušenstvím a propouští je bratru Mikuláše Bohušovi z Holoubka a téhož roku 1390 je v zemských deskách jmenován Bohuš z Kněžic, patrně z Bohušem z Ejvanče totožný, neboť sám zápis se týká Bohuše z Holoubka a vsi Vilémovic. Bezesporu to souvisí se skutečností, že v letech 1378-1390 Jan z Holoubka, Bohuš z Ejvanče a Daniel z Čepí vlastní Střížov, Přímělkov, Komárovice, Ozřetín (ZSV) a polovinu Smrčného. Roku 1392 zapisuje Bohuš (II.) z Holoubka své matce Adličce, vdově po Bohuši (I.) ze Starče, ve vsích Kněžicích a Martinicích (ZSV) 250 hř. gr. jejího věna. Souvisí to se změnou majetkových vztahů uvnitř rodu, neboť tohoto roku intabuluje Mikuláš Rulant z Holoubka obě výše zmiňované vsi se vším příslušenstvím vyjma 60 kop gr. ročního platu, které zde zapsal v roce 1386 do konce jejího života své sestře Evě, bratru Bohuši z Holoubka a jeho dědicům.
    Po celý zbytek devadesátých let 14. století a prvou polovinu úvodního decénia následujícího 15. věku nemáme o Kněžicích žádných zpráv, a to jistě i vlivem neklidné situace a domácí válce na Moravě, záštím i opovědnictví, ale také přepadům a lapkovství, které v zemi s přestávkami po celou inkriminovanou dobu probíhaly. Další zprávu o vsi máme až z roku 1406 a je o to cennější, že se z ní dozvídáme i některé podrobnosti o bezprostředním okolí Kněžic a dalších souvislostí majetkových i rodových vztahů. Tohoto roku vložil Bohuš z Holoubka své manželce Elišce (dcera Jana z Hodic) věno 100 kop gr. na kněžickém zboží, konkrétně dvoře Strážově a dvou poplužích a lese zvaném Ochoz, který je naproti dvoru, dále na velkém rybníku nad Kněžicemi a mlýně pod ním a loukou nazývanou "Pod sv. Vojtěchem". Podle vkladu byl Bohuš (II.) ve spolku se Sulkem z Radkova. Roku 1406 také ještě žila vdova po Mikuláši Rulantovi z Holoubka a jeho druhá žena Elena řečená Rulantová (znovu se s ní setkáváme roku 1415), která pohnala Sulka z Radkova , "že jí jest učinil bezprávný odpor proti její věnu, ješto má na celých Kněžicích jakož to dsky zemské svědčí a ten odpor byl učinil on na posudku, ješto ona byla dala svój přísud proti Bohuši z Holoubka; toho pokládá jakož toho škodná za osmdesát hř." a jmenován je zde i její syn Beneš, převor premonstrátské kanonie v Louce u Znojma. Tento půhon bezesporu souvisí s vkladem 5 hř. platu a jednoho popluží, které jí zde její zemřelý manžel zapsal v roce 1385 a faktem, že Bohuš (II.) vstoupil se Sulkem z Radkova na spolek, jak se dozvídáme z výše uvedeného vkladu věna Bohušově manželce Elišce z Hodic v roce 1406. Téhož roku pohání "Bohuši z Kněžic odjinud z Holubka" i Petřík z Dědic "ze sto kop. gr. k listu; škody etc." a poručníkem činí Viléma z Pernštejna.
    Následujícího roku 1407 zapisuje pak Bohuš (II.) z Holoubka své manželce Elišce ve vsi Kněžicích, na dvoře v němž sídlí, velkém rybníku pod Strážovem a celým velkým "Černým lesem" opět 100 kop. gr. věna. Zajímavý je zde údaj, že sídlí ve dvoře. Jednalo se bezpochyby o tzv. residenční dvůr, slabě opevněný útvar s výraznou hospodářskou funkcí na rozhraní mezi hospodářským dvorem a tvrzí, neboť ta je tu připomínána až roku 1417 a bezesporu tu asi šlo o totožný objekt, neboť při změně věna v roce 1417 hovoří Bohuš (II.) znovu o dvoře, na němž sídlí, a vzápětí intabuluje Janu Drhovi z Dolan mezi jiným i tvrz v Kněžicích. V případě tzv. residenčních dvorů se většinou jednalo o sídla nižší šlechty na okraji této společenské skupiny, která neměla prostředky k výstavbě a údržbě opevněného sídla a to, že v takovémto objektu sídlí příslušník panského stavu poukazuje na jeho nevábné majetkové zaopatření dané tříštěním zboží mezi jednotlivé mužské potomky a celkovou pauperizaci rodu.
    V roce 1412 uzavřel Bohuš z Holoubka spolek s Janem z Lomnice a Humprechtem z Kočova na majetek, který má v Kněžicích a na všechna zboží v markrabství moravském.
    V roce 1412 se opět v půhonech setkáváme s Bohušem z Holoubka, který se zde píše pouze po Kněžicích a úpadek i ztráty majetku této větve rodu pánů z Holoubka sedících na Kněžicích vyjadřuje i zvýšená frekvence sporů a soudních pří i fakt, že od roku 1412 se počíná po vsi psát Jan Drha z Dolan, který zde již musel mít nějaký, byť třebas jen zástavní majetek a roku 1417 získává celé zboží trvale.
    Roku 1415 ještě naposledy v souvislosti s Kněžicemi slyšíme o Eleně Rulantové z Bohuslavic, vdově a druhé manželce Bohušova bratra Mikuláše z Holoubka, která mu intabulovala své věno zapsané na této vsi a se samotným Bohušem (II.) se opět dvakrát setkáváme v půhonech při různých sporech.
    O tom, že se Kněžice stávají podobně jako valdštejnská Brtnice a jejich residenční hrady Rokštejn a Sádek středisky loupeživých tlup nebezpečných pro celé okolí, svědčí několik dokladů v popravčích zápisech jihlavských z posledního desetiletí před výbuchem husitské revoluce. Vyplývá z nich, že za těmito násilnými činy i obyčejnými loupežemi a zejména přepady na komunikacích, které však měly hlubší příčiny v krizi celé společnosti, stál právě Drha z Kněžic.
    Ještě před intabulací kněžického zboží Janu Drhovi z Dolan v roce 1417 změnil Bohuš (II.) z Holoubka svá předchozí dvě věna po 100 kopách gr. zapsaná zde manželce Elišce v letech 1406-1407 a zapisuje jí 20 kop gr. ročního platu na 200 kopách gr. věna v a nad vesnicemi Žďárec, Vratislav a Břesk, přičemž jsou ve vkladu výslovně jmenovány všechny součásti kněžického statku, jež byly uvedeny ve vkladech Eliščiných dvou věn z let 1406-1407 a nyní jsou předmětem záměny za výše uvedená zboží. Jmenuje se zde mimo jiné znovu dvůr v Kněžicích, na němž Bohuš sídlí, a alodiální dvůr ve Strážově, tentokrát bez dvou popluží připomínaných v roce 1406. Jinak je výčet Eliščiných požitků s tím, co obsahují výše jmenované vklady z let 1406-1407 zcela totožný. Po vyrovnání těchto břemen, které Bohuš (II.) z Holoubka na kněžickém statku měl, jej již mohl převést na Jana Drhu z Dolan. Zapisuje mu celou ves Kněžice s tvrzí a pozemky, celé vsi Rychlov, Větrov, Malé Petrůvky (ZSV), Mosty (ZSV), Martinice (ZSV), dvě popluží ve Strážově (ZSV), tři mlýny ve jmenovaných vsích, rybníky a další příslušenství. Z tohoto zápisu se poprvé uceleně dozvídáme o jednotlivých součástech kněžického statku, tak jak se vyvinul během 13. a 14. století a jmenované vsi lze považovat za jeho součást od doby, kdy jej drželi Hrutovicové erbu poloutrojčáří.
    Hned po získání kněžického dominia zde v roce 1417 Jan Drha z Dolan zapisuje své manželce Anně na alodiálním dvoře nedaleko Kněžic a mlýně s rybníkem ležícím pod tímto dvorem, loukou ke dvoru se táhnoucí, lesem zvaným Sosní a malým rybníkem ležícím pod tímto lesem 100 kop gr. věna. Téhož roku zároveň vstupuje ve spolek na celé kněžické zboží s Janem mladším z Hradce. Tím se v podstatě uzavírá dlouhá etapa předhusitského vývoje kněžického panství.
    Obraťme však nyní naši pozornost k reáliím každodenního života předhusitské vsi i tomu, co nám o nich a samotné topografii Kněžic a jejich okolí prozrazují písemné i další prameny. Zdrojem obživy obyvatel Kněžic bylo bezesporu zemědělství, jehož organizace, systém i vlastní zemědělská technika doznaly během 13. věku výrazné změny. Na základě výsledků paleobotanických analýz lze zachytit pestřejší skladbu zemědělských plodin, zvyšuje se podíl dobytkářství na produkci potravin, zejména v horských a podhorských oblastech, a to skýtalo i větší možnosti hnojení spojené právě se zaváděním trojpolního systému, ač nové poznatky ukazují, že všechny tyto změny neproběhly naráz, prosazovaly se postupně, a v některých oblastech i se značným zpožděním až během pozdního středověku. Například právě využití koně i další technické novinky, zejména v orební technice a používání nových nástrojů včetně zvýšené produkce a využití železa, zvýšily účinnost biologické energie zvířat i práce samotného člověka. V masovějším měřítku se počíná uplatňovat využití motorické síly vody (např. mlýny a hamry, důlní díla). Třinácté století představuje klíčový úsek našich středověkých dějin a tato doba určujícím způsobem poznamenala další vývoj feudální společnosti ve všech sférách jejího života. Právě toto období a bouřlivý vývoj přinesl proměnu raně feudálního knížectví ve stabilizovanou a hospodářsky vyspělou feudální monarchii. Český přemyslovský stát se přes řadu peripetií stal mocným útvarem, jehož panovníci významně a výrazně zasahovali do středoevropských poměrů i evropské politiky, pod přemyslovskou správu se dostává i řada zahraničních držav, a lze konstatovat, že právě v tomto období dosáhl celý vývoj a jeho dynamika určitého vrcholu. Kořeny těchto změn shledáváme v domácím vývoji 12. století, zejména jeho 2. poloviny, umocněných ve 13. věku rozsáhlým kolonizačním procesem a přílivem cizích kolonistů. Počátky celého procesu kolonizace lze dát do souvislosti s demografickými tlaky, které spolu s novými dokonalejšími pracovními nástroji a řadou dalších technických inovací v zemědělství i řemeslné výrobě vedly k celkovému zvýšení produkce a nutné intenzifikaci výroby umožňující její růst pro trh i směnu, což spolu s následujícími faktory, jako byl rozvoj měst, kam se řemeslná výroba soustřeďovala a dále rozvíjela, hornictvím i další vnější kolonizací, vedlo ve svých důsledcích k rozsáhlým změnám v sociální struktuře středověké společnosti a již výše zmiňovanému nebývalému hospodářskému i politickému rozmachu českého přemyslovského státu 13. století. Konstituuje se také šlechta, roste její pozemkové vlastnictví i dominia církevních institucí.
    Právě historický vývoj v mikroregionu kolem Kněžic můžeme považovat za jeden z příkladů, jak se tyto procesy 13. století projevovaly v konkrétních podmínkách nově vntřní kolonizací osídlovaných území. Poněvadž se jednalo o nově osídlované území, nedochází zde tak jako ve staré sídelní oblasti k rozsáhlým strukturálním změnám, jejichž výsledkem je opuštění a zánik celé řady malých sídlišť předchozího období a soustřeďování obyvatelstva do větších již normativních typů osad. Proces zániku sídlišť probíhá v regionu až během pohusitského období a na prahu novověku v době předbělohorské, jak naznačíme později při výkladu o opouštění a zániku středověkých vesnic. V některých aspektech, jako bylo například konstituování středověké krajimy a městského urbanismu, přetrvaly vytvořené struktury až do 19, a mnohdy až do 1. poloviny 20. století. Hledání nových zdrojů půdy k obhospodařování dochází ke zvýšení podílu zemědělské půdy ve srovnání se zalesněným územím. Zejména v naší oblasti byly rozsáhlé prostory odlesněny tak, že podíl lesů se na Brtnicku zmenšil až na 30 % a například pozdějším brtnickém panství sloužilo z celkové výměry lesů k roku 1833 ve středověku celých 20 % k zemědělské výrobě. Svojí roli sehrála v širším okolí Jihlavy i spotřeba dřeva v důlním podnikání.
    Vznik měst, masová řemeslná produkce, zbožní výroba v zemědělství a směna za peníze znamenala vytvoření nové ekonomické a sociální struktury i s tím souvisejícího právního a správního systému. Upevnily a konsolidovaly se pozice světských i církevních feudálů, kteří získávají rozsáhlé pozemkové vlastnictví, zejména na úkor původní zeměpanské držby, ale zároveň dochází oproti starému nevolnickému systému (ius servile) vydávajícímu poddaného na milost a nemilost jeho pána a neposkytujícímu mu žádné perspektivy vyplývající z jeho práce, možnosti podnikání a osobní iniciativu, k uplatnění nové mírnější formy závislosti - k přechodu na feudální rentu v penětích a prosazení emfyteuze (ius emphyteuticum, teutonicum, hereditarium, purkrecht - právo zákupní, německé, podací). Tato změna se vyznačovala dědičnou držbou půdy, práva jejího prodeje se svolením vrchnosti a možnosti svobodného prodeje zemědělských výrobků. Bylo k nám přineseno německými kolonisty ve 13. století, emfyteuze musela být zakoupena (tzv. podací) a postupně byla zaváděna i ve vesnicích vzniklých vnitřní kolonizací a řídící se českým právem. Kromě renty v penězích se však i nadále udržovaly v omezené míře robotní povinnosti a naturální dávky, nicméně znamenala tato změna značný pokrok vůči předchozímu stavu, jenž se každopádně blahodárně projevil v životě vesnice vrcholného středověku, životní úrovně jejich obyvatel i forem osídlení, usedlostí atd. Při jejím zavádění ve 14. století se však již projevují krizové prvky, poněvadž na dominiích světských i církevních feudálů bylo mnohdy její zavádění vedeno snahou získat naráz větší finanční částky a na drobných roztříštěných zbožích nižší šlechty a vladyckých statcích se obecně nerozšířila, neboť tam bylo třeba roboty a naturálních dávek. Vzhledem k tomu, že osídlení našeho regionu bylo ještě výsledkem vnitřní kolonizace s výraznějším zastoupením jejich mladších etap, lze usuzovat na původní zakládání vesnických sídlišť na českém právu v jeho vývojově pokročilejších stupních, jako byla například v regionu doložená instituce lhot - vsí na určitou lhůtu (zpravidla 28 let) osvobozeny od feudálních dávek a povinností. Teprve v průběhu 13., popřípadě i 1. poloviny 14. věku dochází asi k emfyteutizaci jak sousedního zeměpanského Brtnicka, tak i zdejších šlechtických držav, k nimž patřilo i kněžické dominium. Nepřímé doklady emfyteutizace pro 2. polovinu 14. století zde máme pouze z blízkého okolí, kdy se při intabulacích šlechtických držeb do zemských desk objevují doklady lánové soustavy. Roku 1361 a 1365 je to v Opatově tvožícím půvdně součást kněžického statku. O lánové soustavě v samotných Kněžicích se prameny předhusitského období nezmiňují, ale můžeme ji zde s největší pravděpodobností taktéž předpokládat. Podobně je tomu i s rychtářem (iudex), který stál v čele určité samosprávy poddaného obyvatelstva, rozsuzoval nižší nehrdelní pře, organizoval vybírání poddanských dávek, různých dílčích služeb feudální vrchnosti, zastupoval práva vesnice navenek a sám měl řadu výhod, jako například podíl na peněžitých pokutách, vlastnictví svobodných, úrokem nezatížených lánů, rychta bývala dědičná atd.
    Podobně tomu jistě bylo i s výnosy z rybníků, které dotvářely charakter středověké kulturní krajiny tohoto období. Také s nimi a mlýny ležícími pod jejich hrázemi se setkáváme v pramenech předhusitského období z prvých dvou desetiletí 15. věku vztahujících se ke kněžickému statku. Ve výše již několikrát zmiňovaném vkladu věna Bohušem (II.) z Holoubka jeho manželce Elišce z roku 1406 se hovoří o velkém rybníku nad Kněžicemi a mlýně pod ním, které lze celkem bezpečně ztotožnit s dnešním Kněžickým rybníkem původně nazývaným "Panský" o výměře zhruba 14,7 ha a pod ním se nacházejícím mlýnem od roku 1886 nazývaným Bretschneidrův. V dalším věnu zapisovaném Bohušem manželce Elišce následujícího roku 1407 je mimo jiné uváděn velký rybník pod Strážovem (dvůr a ZSV). Poněvadž se na základě údajů obsažených ve vkladu předchozího věna z roku 1406 nemohlo jednat o rybník nad Kněžicemi (Panský, Kněžický), lze jej ztotožnit jedině s dnešním rybníkem Strážovem, jenž má výměru asi 8,3 ha. Zaniklá ves a dvůr Strážov se pak musely nacházet až nad tímto rybníkem. V rozhodnutí půhonu manželky Mikuláše z Mochova Markéty na Bohuše (II.) z Holoubka podaném a řešeném v roce 1412 se dozvídáme o mlýně ležícím pod blíže neurčeným a neoznačeným rybníkem.207 Nevyplývá z něj, zda se jedná o mlýn pod rybníkem nad Kněžicemi později nazývaným Panský a dnes Kněžický, či o jiný rybník a mlýn, například zrušený mlýn s rybníkem severně od nynějšího kněžického zámku (čp. 12), nebo mlýn při severním okraji Kněžic, od roku 1899 Ráčků (čp. 42). Každopádně nám tento pramen přináší i zajímavou informaci kolik stála v roce 1412 měřice, tj. 99 l žita. Tehdy se počítala za půl druhého groše.
    Jedním z oněch tří výše zmiňovaných mlýnů byl bezesporu ten, jenž je v pramenech jmenován k rokům 1406 a 1417 a ten byl totožný s mlýnem později v roce 1793 nazývaným Panský a od roku 1886 Bretschneidrův (k r. 1793 čp. 78, později čp. 107). Zda je s ním totožný i mlýn uváděný v půhonu z roku 1412 jasné není. J. Večeřa uvádí údajný půhon Zdeňka z Valdštejna na Jana z Holoubka z roku 1383, v němž jsou jmenováni mlynáři z Kněžic Machek a Šimek. Datování i uváděná osoba Jana z Holoubka jsou však zjevným omylem a půhon se vztahuje bezesporu až k období 1. poloviny 15. věku.217 Tři mlýny v Kněžicích jsou bez bližšího určení jejich polohy uváděny i v urbářích brtnického valdštejnského panství z let 1533-1538 a 1570 a dva v urbáři z roku 1585, neboť třetí mlýn se na základě pozdější poznámky v urbáři z roku 1570 dostal do držení ovdovělé hraběnky z Valdštejna. V novověkém období existovaly v Kněžic&a
strana 1

Poloha

přidat fotografie