Divadlo F. X. Šaldy - Liberec (divadlo) [2293]

Historie divadelní budovy dnešního Divadla F. X. Šaldy se začala psát krátce poté, co Soukenické divadlo 24. dubna 1879 ze záhadných příčin vyhořelo.
O vypracování projektu byli požádáni vídeňští architekti Ferdinand Fellner (1847 - 1916) a Hermann Helmer (1849 - 1919), jejichž ateliér patřil po řadu let k nejvýznamnějším v Evropě. Zaměstnávali v něm celý tým odborníků a ve spolupráci s nimi vybavili v poslední třetině 19. století reprezentativními divadelními budovami celou řadu velkých evropských měst. Postavili mj. Stadttheater ve Vídni (1872), Lidové divadlo v Pešti (1875), Stadttheater v Augsburgu (1877), Městské divadlo Na hradbách v Brně (Dnes Mahenovo divadlo - 1882), Městská divad-la ve Rjece (1885), v Bratislavě (dnes Slovenské národné divadlo - 1886), v Karlových Varech (1886), v Oděse (1887), Neues Deutsches Thea-ter v Praze (dnes Smetanovo divadlo - 1887), Volkstheater ve Vídni (1889), Stadttheater v Zürichu 1891) a další. Pro vyhledávanou firmu bylo příznačné optimální spojení architektonické invence a na tehdejší dobu progresivní technologie s obchodním duchem. Jejich stavby se vyznačovaly dokonalým provedením, odpovídajícím dobovému vkusu a estetickým představám těch nejnáročnějších zákazníků. Mezi ně patřili zřejmě i radní a mecenáši města Liberce, a tak jejich zásluhou se dostalo městu divadelní budovy, která patří v seznamu projektů pánů Fellnera a Helmera k dílům nejzdařilejším.
V září 1881 byly položeny základy nového divadla na obecním pozemku blízko náměstí (dnes Dr. Edvarda Beneše). Stavbu prováděli liberečtí stavitelé Sachers a Gärtner. A netrvala nijak dlouho: už 29. září 1883 bylo Městské divadlo slavnostně otevřeno Schillerovým Vilémem Tellem s předehrou Gioacchina Rossiniho. Divadelní budova postavená ve slohu novorenesančním má výhodnou polohu ve středu města a svými proporcemi zapadá mezi okolní stavby. Čelní frontu zdůrazňuje bohatá štuková výzdoba, která je lemována řadou soch s alegorickým významem. V ose vchodu jsou umístěna 2 hlavní sousoší: vpravo sedící postava Umění drží v ruce pochodeň, vlevo sedící bůh Apollo je obklopen postavami geniů na delfínech. Dále vpravo jsou stojící sochy múz a bohyň: Erato - múza milostné písně, Terpsichore - múza tance a Fortuna - bohyně šťastného řízení. Vlevo na vrcholu průčelí stojí socha Melpomene - múzy truchlohry, dále Thálie s maskou - múza komedie a bohyně Flora s květy. Všechny tyto pískovcové skulptury vytesal podle návrhů vídeňského sochaře Bendela kameník Reinhold Völke, rovněž z Vídně. Vnitřní architektura divadla působí - přes určitou snahu po monumentálnosti - svým bohatým členěním a vertikálním rozvinutím prostoru ve svých rozměrech intimně. Dalo by se říci, že má příjemné lidské dimenze. Neodmyslitelnou součástí atmosféry interiéru je sochařská a malířská výzdoba.
Vstupní foyer je nesen dvěma mohutnými mramorovými sloupy, za kterými se rozbíhají do stran dvě široká schodiště a do jejichž balustrádového a rovněž mramorového zábradlí je na odpočívadlech zasazené bronzové sousoší, které nese pětiramenný svícen. Hlediště má bohatou štukovou výzdobu: nástropní malby jsou dílem vídeňského malíře H. Löfflera a jejich námětem je cyklus běh lidského věku a hudba.
Hlavní opona pochází od rakouského mis-tra Gustava Klimta (1862 - 1918), budoucího předního představitele tzv. vídeňské secese a evropského malířství na přelomu století. Zhotovil ji se svým spolužákem Franzem Matschem (1861 - 1942) a mladším bratrem Ernestem (1864 - 1892) ještě v době studií na vídeňské umělecké průmyslové škole. Opona libereckého Městského divadla byla jedna z jejich prvních zakázek a vychází proto z tehdy ještě vžitých forem novorenesance a historizujícího slohu. Námětem je alegorický obraz, nesoucí název Triumf lásky. Bohužel dnes je jeho kresba méně čitelná. Dlouhá léta byla opona nechána na pospas "zubu času", v prostoru provaziště značně proměnlivým, které spolu s vysokou prašností, na jevišti každého divadla obvyklou, vykonaly své. Teprve při rozsáhlé rekonstrukci jeviště i hlediště (1968 - 1969) byla Klimtova opona značným nákladem restaurována, avšak ani odborný zásah už nedokázal uvést toto vzácné dílo do původního stavu. Daleko zachovalejší ukázkou mistrovské práce Künstlercompagnie bratří Klimtů a F. Matsche je o několik let mladší opona v divadle v Karlových Varech, která svou složitou alegorií s názvem Apoteóza básnického umění je důkazem estetické, myšlenkové a kompoziční vytříbenosti i technické zručnosti svých tvůrců. Závěrem je možno bez nadsázky říci, že budova libereckého divadla patří k tomu nejlepšímu, co bylo v této architektonické oblasti v našich zemích vystaveno. Dnes, po nedávné restauraci vnějšího pláště budovy i jejího okolí, září tato perla secesního stavitelství obnovenou krásou vstříc každému, kdo kolem ní prochází. Je třeba si jen přát, aby tak zářila v ústrety těm, kteří kolem budou procházet za dalších sto let.

OPERA:
Počátky opery v Liberci spadají do období konce 18. století, kdy v tanečním sále Gemeindehausu zazněly premiéry Mozartova Dona Giovanniho a Kouzelné flétny. Od r. 1820 se provozuje opera v budově Soukenického divadla a po jeho vyhoření, od září 1883, pak v nové divadelní budově, v níž sídlí operní soubor dodnes. Opěrným sloupem operního repertoáru nového divadla se stalo především dílo Richarda Wagnera. Byly zde uvedeny všechny slavné Wagnerovy opery - s výjimkou Parsifala a Rienziho, ale i opery G. Pucciniho, W. A. Mozarta, R. Weinbergera, G. Verdiho a dalších. Mimořádný úspěch měl Straussův Růžový kavalír v sezoně 1912 - 1913, dosáhl patnácti vyprodaných představení. V té době zde působí i opereta. Od r. 1923 se hraje v Liberci opera i v českém jazyce. Pravidelně sem zajíždí olomoucká divadelní společnost se svou operou, operetou i činohrou až do r. 1938. Po pětileté pauze v období druhé světové války zahajuje v Liberci česká opera již 5. 10. 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou. V téže první sezoně se uskutečnil zájezd operního souboru do Žitavy a založil tak tradici dlouholeté družby opery obou divadel. Významnou osobností poválečné éry liberecké opery byl její šéf Jaromír Žid, pod jehož vedením se již v r. 1954 uskutečnil smetanovský cyklus - první souborné provedení Smetanova operního díla v Československu po r. 1945. Operní soubor staví svůj poválečný repertoár především na díle české klasiky (Smetana, Dvořák, Foerster, Janáček, Novák, Blodek) a světové operní tvorby (Mozart, Verdi, Rossini, Puccini, Čajkovskij, Wagner aj.).
Významnou a slavnou dobu zažila liberecká opera pod vedením Rudolfa Vašaty, kdy se dostává na jedno z předních míst československé operní tvorby. Kromě klasické operní literatury světové i české věnuje R. Vašata pozornost současné opeře a v Liberci mají premiéru některá nová operní díla. Po svém příchodu zakládá R. Vašata hudebně dramatický festival Liberecké jaro, jehož druhý ročník v r. 1962 je věnován operní tvorbě 20. století. V r. 1964 se v rámci tohoto festivalu koná druhé, úplné uvedení operního díla B. Smetany (za účasti ústeckého operního souboru - Braniboři v Čechách a Čertova stěna). Pravidelná péče o symfonickou a vokální tvorbu přináší na liberecké jeviště závažná díla R. Wagnera, S. Prokofjeva, J. S. Bacha, W. A. Mozarta aj. Pod vedením R. Vašaty vyrostla v liberecké opeře celá generace vynikajících interpretů, z nichž řada se uplatnila jak na scéně Národního divadla, tak i v zahraničí.
S pražským Národním divadlem pojí operu Divadla Františka Xavera Šaldy trvalá spolupráce i v současné době, kdy někteří její přední sólisté jsou členy opery Národního divadla. Liberecká opera, jejíž repertoár je založený na reprezentativním výběru světové i domácí operní literatury, patří k předním operním souborům ve své vlasti.
Po r. 1989 prošel operní soubor vývojem, který se pozitivně projevil změnou dramaturgie směrem ke světovým operním titulům Změnily se podmínky a možnosti spolupráce s renomovanými umělci i ze zahraničí. Na obsazení se objevují vedle skvělých sólistů Divadla F. X. Šaldy i vynikající hosté, např. Michael Renier, Nikolai Višnjakov, Galiya Ibragimova, Anita Baranovská, Dagmar Žaludková.
Při sestavování inscenačních týmů jsou zváni ke spolupráci režiséři a výtvarníci nesporných kvalit (Zdeněk Kaloč, Anton Nekovar, Josef Průdek). Stálými dirigenty opery jsou šéf opery Martin Doubravský a František Babický.
Vrcholnými inscenacemi uplynulých sezon jsou např. Otello, Turandot, Aida, Nabucco. Představení opery si udržují velký zájem skvělého libereckého publika.
Operní soubor se představuje průběžně i v zahraničí v Rakousku a Švýcarsku (La Traviata, Otello).
Účast na festivalech byla korunována získáním hlavní ceny na 5. ročníku festivalu hudebního divadla v r. 2001 v Praze.

ČINOHRA:
Stálý činoherní soubor působí v Liberci teprve od r. 1945. Do té doby se zde hrálo divadlo převážně v německém jazyce a česká představení zajišťovaly pouze hostující společnosti. Když bylo 1. 8. 1945 ustaveno Zemské oblastní divadlo v Liberci, zformoval se tu činoherní soubor pod vedením režiséra Jaroslava Novotného, který se stal v následující sezoně i ředitelem divadla. První sezona byla zahájena 15. 9. 1945 Jiráskovým Gerem, programově demonstrujícím českou orientaci souboru. Vysoký počet premiér (v průměru 19 za sezonu) umožnil vytvořit poměrně záhy pestrý repertoár, v němž vedle obligátní české a světové klasiky nechyběla od počátku ani díla současných dramatiků. Od páté sezony nastoupil jako dramaturg Josef Balvín a zahájil tak dlouholetou tradici kvalitní dramaturgie, která se stala pro libereckou scénu typickou. Počet premiér se stabilizoval na 10 - 11 a tento model se s drobnými odchylkami udržel až do konce 80. let. V r. 1954 se šéfem činohry stal režisér a dramatik Oldřich Daněk, po Josefu Balvínovi přichází dramaturg Zdeněk Digrin. V r. 1957 bylo divadlo nazváno po libereckém rodákovi a jedné z největších osobností české meziválečné kultury Divadlem F. X. Šaldy. V téže době nastoupil jako šéf činohry režisér Svatopluk Papež. Na počátku příští sezony přichází jako ředitel Ivan Glanc a režisérský kádr se tak stabilizuje ve složení S. Papež, M. Vobruba, I. Glanc a J. Staněk, kterého vystřídal v r. 1962 J. Horan. S příchodem Ivana Glance a v r. 1961 dramaturgů Zdeňka Hořínka a Jaroslava Krále začíná významná etapa v práci liberecké činohry, a to jak po stránce dramaturgické, tak inscenační. V repertoáru těchto let jsou zastoupena jména Dürrenmatt, Pinter, Mrožek, Ionesco, Achard, Buzzati, Camus a Dostojevskij, Kundera, Uhde, Havel, Topol, Stoppard (u nás poprvé uvedena hra Rosenkrantz a Guilderstern jsou mrtvi - jako replika nastudování Shakespearova Hamleta v jedné sezoně). Do Liberce přijíždí pravidelně odborná kritika, premiéry jsou recenzovány na stránkách Divadla a Divadelních novin, vyrůstá zde řada hereckých osobností, jež naleznou uplatnění v příštích letech i na jevištích našich předních scén. V r. 1969 nahrazuje Zdeňka Hořínka v dramaturgii Vlasta Gallerová. Odchodem Ivana Glance v r. 1970 končí jedna etapa v životě liberecké činohry. Vedením souboru byl prozatímně pověřen režisér Milan Vobruba, než v r. 1973 nastoupil jako šéf režisér Miloš Horanský, který zde pracoval plných 11 let. Díky této další výrazné umělecké osobnosti zůstává ozvěna tzv. Glancovy éry zachována i v následujícím období. V 70. letech krystalizuje práce tvůrčího týmu V. Gallerová, K. Kříž, J. Malina, H. Anýžová a V. Habr, který v objevné dramaturgii zkoumá hranice herecké, režijní i scénografické práce (inscenace Bratr Žak, Povídky z Vídeňského lesa, Isabella, tři karavely a podfukář, Hanebný polibek aj.). Přínos Miloše Horanského lze spatřit, kromě soustředěné herecké práce, v péči o soudobou českou hru a scénickou poezii. Zakládá rovněž tradici libereckých Večerů poezie. I v těchto letech pokračuje úsilí o kvalitní dramaturgii. Z tlaku na uvádění ruského a sovětského repertoáru vzniká řada pozoruhodných inscenací her V. Šukšina, G. Gorina, M. A. Bulgakova, B. Vasiljeva, A. Arbuzova, A. P. Čechova aj. V inscenacích české klasiky hostuje na liberecké scéně Ladislav Pešek.
Po ochodu M. Horanského v r. l984 nastává období rychlého střídání režisérů i šéfů, které nepřispívá ke klidné a soustředěné práci souboru. V druhé polovině 80. let získává činohra adaptaci prostoru zkušeben léty vytouženou studiovou scénu, takže v současné době se práce souboru dělí mezi Malé divadlo, kde si soubor ověřuje možnosti studiové tvorby, a klasický prostor Divadla F. X. Šaldy, v němž se střídá s operou a baletem.
Za téměř půl století existence stálého činoherního souboru v Liberci prošla po prknech DFXŠ řada osobností, jejichž tvorba, byť byla soustředěna třeba jen na libereckou scénu, přesáhla svým významem hranice regionu a zapsala se do historie herecké tvorby druhé poloviny 20. století.
V devadesátých letech se činohra Divadla F. X. Šaldy musela vyrovnat, jako ostatně všechna divadla v Čechách, s absolutní proměnou vztahu diváků k divadlu. Divadelní stávka v roce 1989 ukončila éru, v níž divadlo plnilo v naší zemi i mimouměleckou funkci, kdy se snažilo nahradit neexistující opozici vůči režimu. Tu nerozhodně, tu směšně opatrně, tu naopak razantně a s vervou na pokraji zákazů, ale i s nimi. Divadlo se občas na dvě hodiny stávalo svobodným světem. Mnohdy se na tuto - v obrozeneckém smyslu tradiční - roli trochu spoléhalo. Vyvrcholením byla divadelní stávka v listopadu roku 1989.
Po několikatýdenním sólu, kdy stávkující divadla otevřela svá jeviště i hlediště sametové revoluci, přišla tvrdá realita svobody. Diváci měli náhle mimo divadlo vše, co v divadle občas hledali. Ze dne na den se zdesateronásobila konkurence, ať už v podobě televizního vysílání, exploze přílivu zahraničních filmů, koncertů, o nichž celé generace do té chvíle jen snily, přibyly spousty nových knižních titulů atd.
V divadelním podnikání se kromě vzniku velkolepých pražských muzikálových produkcí a několika mladých souborů zas až tolik nezměnilo. Organizační struktura českých divadel, způsob jejich financování a hospodaření sice doznal jistých změn, ale ani zdaleka ne tak radikálních, jako byly ty, které ovlivňovaly uměleckou tvorbu. Změna politického režimu vnesla do života divadel výzvu v podobě nového hledání a nalézání místa ve společnosti z hlediska uměleckého a kulturního významu. Poněkud za ním zaostal význam změny v profesionální struktuře divadel městského typu.
Všechny zmíněné proměny se samozřejmě výrazně dotkly práce souboru činohry Divadla F. X. Šaldy. Z divadla odešel do Prahy Petr Palouš, který byl stěžejním režisérem druhé poloviny 80. let. Rovněž do pražských divadel a do ND odešli mnozí herci. Přišla první vlna mladých herců a režisérů z pražské DAMU. Od 1. dubna 1990 do poloviny roku 1992 se v divadle vystřídali jako ředitelé Vladimír Volek a Petr Žantovský a na místě šéfa činohry Pavel Palouš a Irena Žantovská. 1. 8. 1992 se ředitelem divadla stal režisér a herec Pavel Harvánek. Šéfem činohry byl napřed sám a posléze jím jmenoval herce Jiřího Doseděla. Po něm přišel v roce 1994 Roman Meluzín. Dramaturgie repertoárového divadla začala hledat svou novou podobu a zvykat si rovněž na provoz na dvou scénách. Malé divadlo v bývalém Lidovém domě se svými sto padesáti sedadly nebylo žádným experimentálním klubem, ale rovnocennou druhou scénou s nebývalou nabídkou prostorové režijní svobody. Začal boj o diváka v tržním a komerčním prostředí a současně s tím i o udržení vysoké umělecké a myšlenkové úrovně inscenací divadla, která opodstatňuje jeho existenci jako kulturní regionální instituce. Postupem devadesátých let se stabilizoval soubor. Pavel Harvánek byl ředitelem divadla do zimy roku 1999.
Na jaře téhož roku se jím stal František Dáňa, do té doby šéf opery, a je jím dodnes. Šéfkou činohry byla v roce 1996 jmenována po Romanu Meluzínovi herečka Michaela Lohniská. 1. 11. 1999 se šéfem činohry stal režisér Pavel Pecháček a byl jím až do svého tragického onemocnění do 1. 2. 2001. Po jeho smrti přijal toto místo herec a divadelní manažer Alexej Pyško. Dramaturgy činohry byli v devadesátých letech postupně Petr Hruška, Pavel Zvarič, Zuzana Minstrová. Od roku 1994 pak dvojice Lucie Němečková a Martin Urban. Po odchodu Lucie Němečkové v roce 2000 zůstal na místě dramaturga Martin Urban, k němuž v roce 2002 přibyl Tomáš Syrovátka.
Od počátku devadesátých let dodnes uvedla činohra Divadla F. X. Šaldy celou řadu úspěšných inscenací her klasických i soudobých. Mezi nimi byly i inscenace her uvedených na naší scéně poprvé v České republice. Například Driverův a Haddowův Čechov na Jaltě v r. 1996 (režie Petr Palouš), Freynova Kodaň v r. 2000 (režie Lída Engelová), Maja Mariny Carr v r. 2001 (opět v režii Lídy Engelové). Činoherní soubor se pravidelně zúčastňoval festivalů a přehlídek po celé republice a pravidelně hostoval v Praze. Získal dvě významná ocenění v rámci Festivalu českého divadla: Cenu diváků za inscenaci zmíněného Čechova na Jaltě a hlavní cenu za inscenaci Waj-dovy adaptace Dostojevského Zločinu a trestu, která byla v r. 2001 převzata do vysílání České televize.
V r. 1995 byl herec Václav Helšus, jeden z nejlepších herců nejen v Liberci, ale i v republice, nominován na Cenu Thálie za výkon v roli Vávry v Maryši bratří Mrštíků. Zatímco v Malém divadle činohra s úspěchem uváděla někde i velice náročné texty (Pinterova Zrada, Narozeniny, Shafferův Equus - režie Pavla Palouše, Fraynova Kodaň a jiné), dařilo se na jevišti Šaldova divadla zejména klasickým textům Shakespearovým (Komedie plná omylů, Jak se vám líbí, Bouře) a komediím či muzikálům (asi nejúspěšnější byl Kabaret v režii Romana Meluzína). K pozoruhodným a náročným inscenacím na velké scéně patřil nepochybně Čechovův Racek v režii Jana Kačera nebo O`Neillův Smutek sluší Elektře režisérky Věry Herajtové. Posledními úspěšnými inscenacemi ve velkém divadle jsou dnes Garderobiér Ronalda Harwooda v režii Petra Palouše a muzikál Malováno na skle E. Brylla a K. Gärtner a v režii a choreografii Jána Ďurovčíka.
Devadesátá léta znamenala v životě liberecké činohry veliký zlom prakticky ve všech profesních zvycích. Zatímco od r. 1945 byli například vždy v angažmá dva až tři režiséři, od konce devadesátých let není takto s divadlem spojen žádný. Pravidelně tu však pracují Petr a Pavel Paloušovi, Lída Engelová, Jan Kačer. Prostor dostali a dostávají mladí režiséři. V r. 2005 oslaví činoherní soubor šedesáté výročí svého založení. Bude to jistě příležitost k podrobnému zhodnocení působení a významu činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci jak v kontextu regionální kultury, tak i v kontextu poválečné historie českého divadla.

BALET:
Od slavnostního zahájení v září 1883 až do roku 1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor. V té době byli členy baletního souboru němečtí tanečníci, převážně z řad amatérů. Vedle akrobatických a cirkusových skupin se v divadle uskutečnila řada pohostinských baletních představení z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1988), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). V letech 1933 - 1937 se stalo událostí pravidelné hostování slavné hvězdy moderního tance třicátých let Harolda Kreutzberga, libereckého rodáka.
Po druhé světové válce nastává radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou vznikl i samostatný profesionální baletní soubor. Prvním baletním šéfem byl Rudolf Macharovský, první baletní premiérou Z pohádky do pohádky. Mezi osobnosti, které se zapsaly do historie libereckého baletu, právem patří Josef Škoda, Josef Judl, Věra Untermüllerová a Bohumil Svoboda. Inscenovali nejen klasické tituly (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček), ale i díla moderní baletní literatury.
V roce 1964 nastoupila do funkce šéfky baletu Milena Moravcová. Její éra znamenala netradiční dramaturgii, ke svým choreografiím si vybírala kvalitní, původně baletu neurčenou hudbu i z jazzové oblasti. V roce 1971 přichází do Liberce František Pokorný, který zde realizuje svou osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvádí řadu autorských baletních koláží. V roce 1989 založil Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. S libereckým souborem nastudoval přes třicet titulů - Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Carmen (1974), Anna Karenina (1978), Viktorka (1979), Polní mše (1981), Špalíček (1990), Coppélie (1992).
Po odchodu Františka Pokorného v roce 1993 na jeho místo nastupuje Petr Šimek (Carmen, Romeo a Julie, Krysař, Salome), kterého po čtyřech letech vystřídala Ljubov Dančenko. Ke spolupráci zve hostující choreografy (D. Wiesner, J. Loginov, P. Šmok). Petr Tyc jako šéf a choreograf uvádí v r. 2000 tituly Sáře bylo 90 let, Čtyři biblické tance a projekt To málo co vím o Sylfidách.
Od roku 2001 je šéfkou baletu Vlasta Vindušková. V současné době má soubor 14 tanečníků a k baletním inscenacím jsou zváni sólisté a choreografové našich předních scén. Vzpomínky (I. Janovcová, P. Šimek - v roce 2001), Podzimní karneval (G. Skála - za roli Fiony získala T. Juřicová Cenu Thálie - 2001), Konec starých časů (D. Slobašpyckyj - 2002), Pygmalion (I. Janovcová - 2002), Salieri? Mozart! (G. Skála - K. Miková oceněná vedlejší cenou Philip Morris - 2003

Poloha

přidat fotografie