Čelákovice (tvrz) [22039]

Venkovské šlechtické sídlo. V době hradištní zde stávala dřevěná tvrz na kamenné podezdívce. Kolem roku 1300 byla postavena zděná patrová budova, roku 1730 snížena a opatřená mansardovou střechou. Na konci 15. století byla tvrz rozšířena o severní patrový trakt. V 16. století byla vybudována hospodářská budova dnes zv. dvorní trakt a prostor uzavřen hradební zdí s branami na východní a západní straně.Objekt tvrze, rekonstruovaný v letech 1973-1982, dnes slouží Městskému muzeu.

Čelákovická tvrz, jedna z nejlépe zachovaných ve středních Čechách, stojí v severní části města na skalní výspě nad levým břehem Labe v místech, kde archeologický průzkum prokázal existenci slovanského sídliště v druhé polovině 10. století a hradiště v 12. století. V písemných pramenech je město zachyceno teprve r. 1290 v listině Václava II. pro cisterciácký klášter sedlecký a brzy nato v listině biskupa Řehoře schvalující směnu statků mezi sedleckým klášterem a proboštem kapituly v Sadské. V žádném z nich se nepíše o tvrzi, která byl zřejmě krátce potom vybudována v místech bývalého slovanského hradiště.

Roku 1368 se stal majitelem tvrze František Rokycanský, původně staroměstský měšťan, který byl roku 1356 nobilitován s přídomkem z Okoře. Jeho dědicové drželi majetek přibližně do roku 1400, kdy je vystřídali rytíři z Cách, původně též pražský patricijský rod, který splynul se šlechtou. Po roce 1420 získal Čelákovice Beneš z Vartemberka, jenž je postoupil své sestře provdané za Alše Škopka z Dubé. Někdy v této době byla tvrz vypálena, podle nejnovější literatury roku 1421 husitskými vojsky, zatímco starší autoři to připisovali pánům podjednou a datovali až k roku 1430.

Stavebně historický průzkum provedený začátkem 70. let 20. století ukázal, že tato původní gotická tvrz zaujímala dnešní jižní křídlo, které však bývalo o patro vyšší než dnes a jeho podlaha v přízemí byla přibližně jeden metr pod současnou úrovní, jak tomu nasvědčuje nález keramické dlažby ze 14. století. Dále bylo průzkumem zjištěno, že tvrz nezůstala v troskách až do druhé poloviny 16. století, jak se dosud tvrdilo, ale že byl brzy po zničení rekonstruována. Písemné prameny nedávají odpověď na otázku, kdo byl stavebníkem, zda ještě Aleš Škopek dosvědčený jako majitel až do roku 1443, nebo Bohuněk z Klinštejna v letech 1443 – 1456, anebo některý z pánů z Michalovic, kteří byli vrchností do roku 1468.

Tehdy nebo nejpozději za Jana Tovačovského z Cimburka roku 1483 musela být stavba zabezpečena a začínalo se rozšiřováním objektu o pozdější severní trakt, z něhož kolem roku 1500 již stála západní část.

Roku 1483 zdědila Čelákovice vdova po Janovi Tovačovském Johanka z Krajku, která roce 1513 statek odevzdala svému bratru Konrádovi, po němž jej roku 1542 zdědil jeho syn Arnošt. Jeho panství skončilo v roce 1547, kdy byl pro účast v prvním stavovském odboji potrestán konfiskací části majetku. Čelákovice se tehdy staly královským komorním městečkem a zmínky o tvrzi načas mizí z pramenů, ač to byl počátek velké stavební i právní proměny v jejím vývoji. Vysvětlení lze vyvodit ze studie J. Honce, z níž vyplývá, že majetek ztratil charakter feudálního statku, neboť pozemky, poddané a feudální rentu a s tím související vrchnostenská práva si ponechala panovníkova komora.

Tvrz jako pouhá stavba bez hospodářského zázemí se dostala do rukou nešlechtických majitelů, jejichž hlavním majetkem byl mlýn, jeden z největších a technicky nejdokonalejších v Čechách, a kteří si užíváním tvrze vytvářeli fikci rytířského sídla. Tyto tendence lze zjistit už u prvního z nich Jakuba Koutského, který je uváděn s přídomkem z Kostelce, ale byl to jen erbovní svobodník a jeho majetek se nikdy nestal svobodným rytířským statkem. Nepodařilo se to ani za jeho syna Jana Koutského, ač si roku 1562 vymohl od Ferdinanda I. privilegium, jímž byl jeho majetek prohlášen za výsadní statek; od placení peněžní renty ve prospěch brandýské vrchnosti však osvobozen nebyl. Privilegované postavení patrně vzbudilo zájem Jana Habartického z Habartic, císařského úřadníka na komorních velkostatcích, který tvrz koupil, roku 1578 dokončil její přestavbu i přístavby hospodářských budov a začal pro celý komplex užívat názvu Hradištko a později Hrádek, avšak jeho poddanský ráz tím nezměnil, a snad proto roku 1593 z Čelákovic odešel.

Půdorys této tvrze, který zůstal dodnes nezměněný, tvoří dva obdélníky navazující na sebe částí podélných stran, přičemž severní trakt ustupuje poněkud k východu. Jiná však byla vertikální silueta stavby, neboť jižní trakt býval vyšší o jedno patro. Přízemí této části bylo zaklenuto valenou a hřebínkovou klenbou, místnosti v patře měly strop trámový nesený hranolovými pilířky. Zdivo bylo z lomového kamene, převážně opuky, masivní nárožní pilíře z pískovcových kvádrů, omítka byla se sgrafitem. Hospodářská stavební byla obehnána hradební zdí, dosud zachovanou na severovýchodní a jihozápadní straně dvora, kde se dochovala i renesanční brána.

Roku 1599 koupila majetek Marie z Valdštejna, rozená z Martinic a darovala jej staroměstské jezuitské koleji, ale stavové darování zrušili, protože jezuité neměli v zemi inkolát. Krátce potom )r. 1617) se majitelkou stala Marie Magdaléna Trčková z Lípy, kterou v letech 1624 – 1625 vystřídal Alexandr Jošt Haugvic z Biskupic, aniž se snažil o nějaké finanční vyrovnání; to zůstalo otevřené až do druhé vlny konfiskací po zavraždění Albrechta z Valdštejna.

Třicetiletá válka přinesla druhé zpustošení, neboť statek byl drancován při každém průchodu vojska ať již císařského, nebo saského v l. 1631 –1632 a švédského za vpádu Banérova r. 1639 a Torstensonova r. 1643 a 1645. Mezi tím r. 1642 vystřídal Haugvice Jindřich Jan Varlejch z Bubna, ale od r. 1652 tu byla opět nová vrchnost, Maxmilián z Valdštejna. V příštích třinácti letech se majitelé ještě čtyřikrát vyměnili, než r. 1665 koupila komplex Hrádku královská komora a připojila jej k panství Brandýs n. L. Tehdy byly budovy obnoveny, avšak již jen k hospodářským účelům. Bývalá tvrz byla doplněna přístavkem v jihovýchodní části, ale na druhé straně špatný stav základového a přízemního zdiva vedl k tomu, že r. 1730 bylo sneseno druhé patro jižního křídla, které tak nabylo své dnešní podoby.

Rozprodejem majetku r. 1778 začala předposlední etapa stavebního vývoje objektu, a to etapa nejsmutnější. Již správa panství provedla bezohlednou adaptaci pro hostinské účely, při níž radikálně změnila vnitřní dispozici prostorů, dala probourat nová okna a ochudila stavbu o řadu cenný architektonických prvků. Noví majitelé v těchto drastických úpravách pokračovali po celé 19. století, až v r. 1904 za majitelky A. Vaňkové-Meixnerové objekt prodělal poslední přestavbu diktovanou komerčními hledisky. Tehdy jižní, nejstarší trakt ztratil starý vzhled, když byla podstatně zvětšena okna a opět pozměněna vnitřní dispozice. Drobné opravy z r. 1939 kromě opravy brány na této situaci nic nezměnily. Teprve po druhé světové válce byl proveden stavebně historický průzkum a vypracován projekt, podle něhož byl budově vrácen její původní ráz a byla přizpůsobena pro kulturní účely.

Dnes tvrz slouží jako městské muzeum a je v návštěvních hodinách přístupná veřejnosti.

Poloha

přidat fotografie