Terezín (město) [1531]

Terezín leží v nížině dolního povodí řeky Ohře v okrese Litoměřice v krajině chráněné valem České Středohoří. Historie tohoto města je velice bohatá, přestože se odehrála během krátkých 220 let jeho existence. Protože dosavadní obranný systém Rakouských severních hranic se ukázal jako nevyhovující, dala Marie Terezie (1740-1780) podnět k vybudování mohutné pevnosti poblíž soutoku Ohře a Labe. Hlavním cílem obrany bylo zabezpečení důležitých přístupových cest k Praze, zajišťování skladu potravin a válečného materiálu. Základní kámen pevnosti položil císař Josef II v roce 1780. Jádro opevnění tvoří Velká pevnost, postavená ve tvaru osmiúhelníkové hvězdice s pětibokými bastiony, spojených vnitřním valem. Hluboké vodní příkopy s možností zatopit okolní kotliny doplňovaly pevnostní stavbu. V bažinatém terénu bylo nutno užít roštů ke zpevnění základů staveb. Celkový rozsah opevnění dosáhl 398 ha. Výstavba trvala 10 let a stála 11-12 milionů zlatých. Na počest Marie Terezie dostalo město název Theresienstadt. Terezínské ulice jsou přímé, pravoúhlé, směřují ze severu na jih, ze západu na východ. Objekty určené pro ubytování vojáků byly rozmístěny na okrajích města. Již roku 1782 byl Terezín prohlášen svobodným královským městem.

O terezínskou pevnost se nikdy nebojovalo, pruská armáda se raději Terezínu vyhnula. Ukázalo se, že nákladná pevnost pozbyla účelu. Pevnostní určení města bylo v roce 1888 zrušeno. Terezín zůstal však nadále posádkovým městem. Dokončila se výstavba města, postavila se škola, spořitelna a pošta. Převládající způsob obživy civilního obyvatelstva představovalo řemeslo a obchod. O bohatém společenském ruchu svědčí to, že v Terezíně bylo zaznamenáno 39 hospod, 19 kořalen, 5 vináren a obchody všeho druhu. Vojenské úřady využívaly Malé pevnosti jako vojenské věznice a trestnice. Byli zde vězněni účastníci sarajevského atentátu s Gavrilem Principem, účastníci rumburské vzpoury. Od počátku války byl v Terezíně zřízen největší zajatecký tábor v Čechách, většinu vězňů tvořili Rusové.

Po vyhlášení samostatnosti v roce 1918 řídila město místní správní komise až do prvních voleb 1919. V 30. letech se dotkla Terezína hospodářská krize. V té době jíž v pohraničních okresech narůstalo nacistické hnutí. Část litoměřického okresu se stala součástí sudet a Terezín poskytl azyl mnohým uprchlíkům z pohraničí. V březnu 1939 byl zabrán zbytek okresu a říšskoněmecké vojsko převzalo vojenské objekty v Terezíně. Válka a okupace postihly Terezín těžce. V roce 1940 zřídilo pražské gestapo v Malé pevnosti policejní věznici.

Z Terezína se stává ghetto na podzim 1941. První pracovní transport přijel do Terezína v listopadu 1941. V únoru 1942 bylo nařízeno zrušení města Terezína a obyvatelé se museli vystěhovat. Do prázdného města přijížděly transporty Židů, Terezín se stal většinou přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů, převážně do Osvětimi. Dějiny města v letech 1940-1945 jsou otřesným svědectvím zotročení člověka člověkem, varujícím mementem krachu lidských hodnot... Obyvatelé ghetta, mezi nimiž bylo mnoho židovské inteligence, si zoufalé podmínky přesto dokázali obohatit každodenními přednáškami, kurzy, koncerty a divadelními představeními. Z Terezína bylo vypraveno celkem 43 transportů, jimiž odešlo na 87 tisíc vězňů. Přežilo jen 3000. Terezín byl osvobozen 8. května 1945. Po odchodu posledních vězňů a zdolání tyfové infekce zůstalo město prázdné. Civilní obyvatelstvo se mohlo vrátit až na jaře roku 1946. Začátky obnovy byly svízelné. I když nechybělo nadšení a snaha vrátit městu předválečnou podobu, opravy brzdil stálý nedostatek finančních prostředků. Do města se vrátila vojenská posádka, otevřela se škola. Přes velké potíže zaznamenal vývoj i společenský a kulturní život. Byla obnovena činnost spolků a zájmových organizací, znovu spatřil světlo světa pomník Mistra Jana Husa, po dobu války ukrytý v hradbách.

V roce 1970 měl Terezín jíž 2797 obyvatel. O tri roky později byla otevřena nová základní škola s tělocvičnou a bazénem, rozlehlý školní areál se záhy rozšířil o stavbu nové pavilónové mateřské školy. S postupným osidlováním Terezína se rozvíjel kulturní a společenský život. Každoročně se konaly Husovy oslavy a oslavy významných výročí. Ve městě působilo divadlo, loutkové divadélko pro děti, úspěšně pracoval pěvecký sbor Smetana. Přínosné byly kulturní akce pořádané Posádkovým domem armády. V roce 1955 dokončili občané svépomocí vybudovanou sokolovnu a hřiště.

Pevnost i město jsou významnou památkou tzv. mezierské fortifikační školy. Mezi architektonicky cenné budovy se řadí velitelství pevnosti, důstojnický pavilon, Wiesnerův dům, kostel Vzkříšení Páně z roku 1805 a radnice z roku 1841. K nejpodmanivějším prostorům patří terezínská jízdárna s vnitřní dřevěnou oblouko vitou vazbou. Převládající panorama města tvoří domy vystavěné v klasicistním slohu, pozdější stavby nesou znaky empíru. Od roku 1992 je Terezín městskou památkovou rezervací díky programu regenerace se podařilo zrekonstruovat kostel, jehož oprava si vyžádala 6,5 milionu korun. Také střechy a fasády občanských domů doznávají změn k lepšímu. Rok 1996 přinesl Terezínu obrovskou změnu; Ministerstvo obrany vydalo rozhodnutí o zrušení posádky. Město, od svého zrodu provázené armádou, se do roka téměř vylidnilo. Odešly odsud 3000 vojáků i civilních zaměstnanců, zvýšila se nezaměstnanost, ulice města se již poněkolikáté v historii vyprázdnily, usnuly.

Nové možnosti a cesty vývoje města naznačila mezinárodní konference "Terezín po roce 2000", která se konala v listopadu 1997. Struktura města by se měla přeorientovat na turistický ruch, kulturní a setkávací centrum, univerzitní město. K záchraně a obnově architektonického dědictví vznikla Nadace Terezín, jejímž cílem je do opuštěných prostor po armádě vnést život; a to v souladu s architekturou, historií, ale i s potřebami současného života ve městě.

Ve městě působí Nadační fond Hanse Krásy, který se orientuje na koncerty vážné hudby především od autorů vězněných v terezínském ghettu. Dále zde najdeme Klub přátel Československé Armády, který se zasluhuje o čištění pevnostního systému. Výborné pověsti se těší kromě moderně vybavené základní školy s rozšířenou výukou jazyků a hudební výchovy také zájmové aktivity: Skauti, Pionýři a terezínský Sokol. Významných úspěchů zaznamenali terezínští cyklisté (mistr sportu L. Heller v reprezentačním družstvu Závodu míru), kteří každoročně organizují Závod míru juniorů s mezinárodní účastí.

Terezín dnes čeká především na vyřešení majetkoprávních vztahů a předání opuštěných vojenských objektů, které již několik let neutěšeně chátrají. Cesta, kterou se bude ubírat je zatím zahalena mlhou tajemství. Jeho unikátní architektura, historická zkušenost i poloha v podhůří Českého středohoří jej předurčuje stát se cílem turistických výprav. Prostory, které se po letech otevírají veřejnosti, nabízejí možnost uspořádat velkolepé i komorní výstavy, koncerty, semináře, festivaly, divadelní představení. Vhodnou přestavbou kasárenských bloků na byty, studentské koleje nebo univerzitu by ožila krásná představa pulzujícího města plného mladých lidí, proudícího života, vzdělanosti a kultury.

Historie - Když rakouský panovník a císař Karel VI. poznal, že nemá a nebude mít mužské potomky, rozhodl a poté dohodl s řadou evropských panovníků, že po jeho smrti usedne na trůn jeho nejstarší dcera, Marie Terezie. A tak se taky v roce 1740, když císař zemřel, stalo.Jenže ne všichni panovníci na tuto pragmatickou sankci (jak dějiny toto rozhodnutí pojmenovaly) přistoupili. K nejnespokojenějším z těch, kteří tak přišli o možnost připojit habsburskou říši ke svým državám, patřil pruský král Fridrich (Bedřich) II. Ten pragmatickou sankci neuznal a začal s Marií Terezií válčit. Aby chránila zemi před vpády pruských vojsk, rozhodla Marie Terezie (a její syn Josef, který byl v té době jejím spoluvladařem a nejvyšším poradcem ve věcech vojenských) v roce 1780 zbudovat dvě pevnosti, které by chránily severní hranice její říše – jednu na soutoku Labe a Metuje nedaleko Náchodské branky, druhou na soutoku Labe s Ohří, poblíž Trávčič a Německých Kopist.

Dne 10. ledna 1780 oznámil polní zbrojmistr Karel Pellegrini Zemskému ženijnímu ředitelství v Praze, že se císař Josef II. rozhodl, na obranu proti pruskému nebezpečí, postavit pevnost v prostoru vesnic Německé Kopisty a Travčice na řece Ohři, která pak byla na počest královny a císařovny Marie Terezie pojmenována Terezínem. V létě téhož roku, započaly zemní práce na úpravách stavební plochy a regulaci řeky Ohře. 6. října 1780 zavítal do prostoru budoucí pevnosti císař Josef II. aby položil základní kámen. Podle myšlenek a návrhů francouzské inženýrské školy v Meziéres, zde v průběhu jedenácti let, vyrostla nejdokonalejší pevnost 18. století. Celý komplex se skládal ze tří částí: hlavní pevnosti, malé pevnosti a z dolního a horního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří o celkové rozloze pozemků 398 ha.

Protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými bastiony a stejným počtem kurtin, tvořil vnitřní linii opevnění hlavní pevnosti. Kolem této linie byl hlavní příkop, v němž byly umístěny fortifikační prvky střední linie obrany - kleště, raveliny a kontrgardy. Hlavní příkop bylo možné v případě potřeby celý, nebo jen části, zaplavovat pomocí stavidel. Základem vnějšího obranného kruhu pak byla "krytá cesta", vzniklá ze zemního náspu podél celého obvodu vnější zdi hlavního příkopu - kontreskarpy, lunety, což byly malé pevnůstky umístěné v hrdlech shromaždišť XXVII - XXXVI a záplavové kotliny. Místa, která nebyla chráněna přímo vodou, byla pod zemí protkána spletí naslouchacích a minových chodeb vybíhajících kolmo z hlavní galerie do vzdálenosti až 80ti metrů od kontreskarpy. Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Vnitřní val chránily v jižní části v hlavním příkopu kleště a vysunutý ravelin pro dělostřelecká postavení. Vnější val, stejně jako u velké pevnosti, chránila krytá cesta s příčnými traverzami. Ve směru osy bastionu II byl postaven tzv. šíp k obraně předpolí kotliny. Nejméně opevněným místem pevnosti byl horní a dolní retrachement. Hradby tvořily v podstatě jen hliněné valy s vodním příkopem z vnější strany vyzděným do výšky 2,6 m. Na vnější straně příkopu dolního retrachementu byla krytá cesta. Odtud vedla dvoukaponiera k severnímu šípu, postavenému až v roce 1813. Prostor obou retrachementů sloužil výhradně vojenským účelům. Počítalo se s využitím jeho volného prostoru jako s táborem vojsk v případě válečných tažení a v případě nutnosti mohl být zaplaven vodou. Pevnost byla však uzavřeným celkem a spojení s okolním světem umožňovalo šest bran s padacími mosty.Posádku pevnosti mělo v době míru tvořit 5655 mužů a v případě války mohla být zdvojnásobena. Ve všech pevnostních prvcích se nacházelo 153 skladišť střelného prachu, které mohly pojmout až 1420 tun prachu. V kavalíru II byl sklad potravin a pekárna. K dispozici byly zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Všechen materiál měl umožnit výživu posádky pevnosti a polní armády o 60 tisících mužů po dobu 3,5 měsíců.Císařským výnosem z roku 1782 byl Terezínu udělen statut svobodného královského města. Vojenská správa usídlila ve městě především civilní řemeslníky, nezbytně nutné pro údržbu pevnosti a život posádky. Vlastní civilní správa byla v Terezíně zřízena až v roce 1830. Výstavba města, včetně civilních budov, probíhala podle předem zpracovaného urbanistického plánu, který stanovil šachovnicovitou koncepci ulic s centrálním náměstím. Velké plochy pevnosti byly určeny pro posádkové budovy a z bezpečnostních důvodů, nesměly být domy příliš vysoké.Proto lze v Terezíně nalézt pouze jedno - maximálně dvoupatrové budovy s výškou kolem 14ti metrů, jejichž přízemí jsou opatřena půlkruhovou odolnou klenbou. Z předpolí tak lze uvnitř pevnosti spatřit pouze střechy několika budov, mezi nimiž dominuje věž posádkového kostela.Pevnost nikdy nesplnila své původní poslání. Vypuknutím francouzské revoluce ustoupily koncem 18. století spory mezi Rakouskem a Pruskem do pozadí. Přesto byla pevnost s ohledem na možnou hrozbu francouzského vpádu udržována v obranyschopném stavu. Napoleonova vojska však k Terezínu nedošla. Po potlačení revolučního hnutí v letech 1848 - 1849 se však rozpory mezi Berlínem a Vídní obnovily a kulminovaly válečným konfliktem v roce 1866. Obležení se pevnost ale nedočkala. Pruská vojska ji obešla a v jejím okolí se odehrálo jen několik nevýznamných šarvátek. V roce 1879 byla mezi Německem a Rakouskem podepsána dvojspolková dohoda a tři roky poté byla císařským výnosem pevnostní funkce Terezína definitivně ukončena. Od poloviny 19. století sloužily kasematy terezínské pevnosti jako vězení pro mnohé revolucionáře. V roce 1918 byli do cel uvrženi zajatí účastníci rumburské vzpoury, které osvobodily až říjnové události.10. června 1940 převzalo terezínskou malou pevnost pražské gestapo, aby v ní zřídilo věznici.Již druhý den sem byli dopraveni první vězňové, kteří začali pracovat na výstavbě věznice. Úměrně k tomu, jak stoupal počet vězněných, se pak během okupace nepřetržitě pokračovalo na budování nových objektů a zařízení. Při stavbě IV. dvora byly odstraněny kleště č. V, dvoukaponiera a byl přezděn příkop mezi kurtinou a křídly reduitu. V říjnu 1941 byl Terezín vybrán jako místo vhodné ke zřízení sběrného tábora - židovského ghetta. V létě roku 1942 již přestávají stačit kapacity kasárenských budov a české civilní obyvatelstvo je přinuceno se vystěhovat. Terezín se stal přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů a do konce okupace jím prošlo na 160 000 lidí (Malou pevností 33 000) Konec tomuto řádění učinila v noci z 8. na 9. května 1945 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Rybalka, která Terezínem projížděla ku Praze. Pevnost (nikdy o ní nebylo bojováno, nikdy – ač patří mezi nejmodernější a nejdokonalejší bastionové pevnosti na celém světě – neměla příležitost prokázat svou obrannou sílu) a její fortifikace za ta léta pomalu chátrala. Až v posledních desetiletích (a zejména od devadesátých let), kdy začal mohutnět zájem o historii vojenství, se tento proces zastavil a pomalu začal obracet k lepšímu.Jenomže pak přišel osudný 15. srpen 2002…Stalo se něco, s čím nikdo, ani projektanti pevnosti, nikdy nemohl počítat – od Labe, asi pět kilometrů vzdáleného, se proti proudu pokojné Ohře přivalila mohutná záplavová vlna, která město a všechno okolo, hradební příkopy a spoustu zahrádek v nich, Malou pevnost, Národní hřbitov, cesty, pole a louky - a pochopitelně i pětadvacetikilometrový labyrint podzemních chodeb, podkopového obranného systému pevnosti a jeho kasemat - zaplavila místy až do výše dvou metrů.Tisíciletá voda...

strana 1