Přihlásit
Mobilní verze s GPS
Jihomoravský kraj » okres Brno-město » hrad, zámek, tvrz » Hrad a pevnost Špilberk - Brno (hrad)

Hrad a pevnost Špilberk - Brno (hrad) [1040]

Národní kulturní památka (NKP)


Hrad Špilberk - vytváří už více než sedm staletí výraznou dominantu města Brna, kterému v minulosti poskytoval ochranu a pocit bezpečí. Nechyběly však v dějinách i chvíle, kdy špilberská pevnost naopak vyvolávala v Brňanech pocity ohrožení a strachu.

V průběhu staletí se význam a úloha Špilberku podstatně měnily. Z předního královského hradu a sídla moravských markrabat se postupně staly mohutná barokní pevnost, nejtěžší vězení rakouské monarchie – proslulý „žalář národů“ – a vojenské kasárny. Dnes je sídlem Muzea města Brna a jedním z nejvýznamnějších brněnských kulturních center, v roce 1962 byl prohlášen národní kulturní památkou.

Hrad byl založen kolem poloviny 13. století na nevysokém (290 m n. m.), ale poměrně příkrém skalnatém vrchu, tyčícím se bezprostředně nad historickým centrem města (kolem 220 m n. m.). Svým stavebníkem, českým králem Přemyslem Otakarem II., byl velkoryse koncipován nejen jako pevná opora panovnické moci, ale také jako důstojné sídlo vládců Moravy. Nejstarší písemné zprávy o existenci hradu se vztahují k létům 1277 až 1279, kdy se postupně připomínají hradní kaple, konání sněmu v jeho prostorách (leden 1278) a konečně i jméno kopce, záhy přenesené také na samotný hrad. Čeští panovníci navštěvovali však Špilberk spíše jen příležitostně, což platilo i o mladém moravském markraběti a pozdějším českém králi Karlovi, jehož první manželka Blanka zde v roce 1337 pobývala po nuceném odchodu z Prahy.

Skutečným sídelním hradem moravských markrabat se Špilberk stal až od poloviny 14. století za vlády Jana Jindřicha (1350–1375) a jeho syna Jošta (1375–1411). Toto pouhých šest desítiletí trvající období autonomní vlády „moravských“ Lucemburků, bratra a synovce Karla IV., tvoří bezesporu nejvýznamnější a nejskvělejší, i když málo známou kapitolu v dějinách brněnského hradu. Ale už po Joštově smrti, za posledního Lucemburka, uherského, římského a později i českého krále Zikmunda a za jeho zetě Albrechta Rakouského, kterému Zikmund v roce 1423 přenechává s vládou nad Moravou i hrad Špilberk, ztrácí tento hrad už natrvalo svou rezidenční funkci a do popředí se dostává jeho význam vojenský. Ten se plně projevil nejen za válek husitských, ale především za bojů mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem. Na Špilberku sídlil ve funkci zemského hejtmana Jiřího syn Viktorin z Poděbrad, uváděný v pramenech i jako „hejtman na Špilmberce“. V roce 1469 se však Matyáši Korvínovi, podporovanému městem Brnem, podařilo po několikaměsíčním obléhání přinutit vyčerpanou českou posádku na Špilberku k odchodu za čestných podmínek a získat tak tento důležitý strategický bod a následovně i vládu na Moravě.

Od konce 15. století nejen značně klesal dřívější význam Špilberku, ale nastával také jeho všestranný úpadek a postupné chátrání. Přední královský hrad na Moravě byl opětovně zastavován a dočasní držitelé o jeho údržbu příliš nedbali. Moravští stavové si však význam hradu pro celou zemi i její hlavní město dobře uvědomovali, když v roce 1543 konstatovali, že „ztracením tohoto zámku království českému i zemi moravské mnoho zlého by se stalo, a především město Brno by přišlo ke zkáze“. V roce 1560 proto – aby zabránili jeho zamýšlenému prodeji do cizích rukou – raději sami Špilberk („stolici markrabskou“) i s celým panstvím sami koupili a vzápětí vlastní hrad prodali městu Brnu. Ve vlastnictví města zůstal Špilberk pouhých šedesát let – po bělohorské porážce stavovského povstání v roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. městu zkonfiskován a vrátil se tak zpět do zeměpanského majetku.

Během třicetileté války však hrad opět chátral a ani poměrně nepatrná vojenská posádka kolem 40 mužů nesvědčila o tom, že by Špilberk mohl ještě sehrát významnější vojenskou roli. Vše se však změnilo s částečnou vojenskou okupací Moravy švédským vojskem a s dvojím bezprostředním ohrožením moravské metropole v letech 1643–1645. Opevnění hradu i města se rychle opravovalo a zdokonalovalo. Když pak v roce 1645 Brno se Špilberkem pod velením plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou švédskou přesilou, prokázal se znovu strategický význam tohoto hradu. Ten pak byl postupně – do poloviny 18. století – přebudován na nejmohutnější a také nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě, tvořící jako citadela s neméně opevněným městem jednu pevnostní soustavu, která se v roce 1742 stala nepřekonatelnou překážkou i pro pruského krále Fridricha II. Vojenští velitelé Špilberku zastávali tehdy také funkci velících generálů na Moravě.

Součástí špilberské pevnosti bylo také pevnostní vězení. Už krátce po porážce stavovského povstání v roce 1620 byli na Špilberku několik let vězněni přední moravští účastníci této protihabsburské „rebelie“. Od poslední čtvrtiny 17. do počátku osmdesátých let 18. století zde bylo vězněno kromě desítek „obyčejných“ trestanců, odsouzených k pevnostním pracem, také několik vysoce postavených vojenských osobností, např. přední rakouští vojevůdci generálové Bonneval a Wallis, či proslulý plukovník pandurů Franz Trenck, který na Špilberku i zemřel roku 1749.

V roce 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně zrušeného pevnostního vězení na Špilberku na civilní věznici, určenou pro nejtěžší zločince. K vězeňským účelům byla především určena a upravena nedostatečně využívaná součást zdejšího pevnostního systému – kasematy. V jejich hromadných celách bylo možné umístit více než 200 trestanců používaných k těžkým pracem na pevnosti i mimo ni. Od poloviny devadesátých let 18. století se však v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i vězni, které lze označit za politické. Kromě několika významnějších francouzských revolucionářů, zajatých za koaličních válek s Francií – nejznámější z nich byl bývalý poštmistr Jean B. Drouet – to byla především patnáctičlenná skupina tzv. uherských jakobínů v čele se spisovatelem Ferencem Kazinczym. O více než čtvrt století později (od r. 1822) se nově vybudované cely pro „státní vězně“ v severním křídle nyní už bývalé pevnosti zaplnily italskými vlastenci, usilujícími o sjednocení, svobodu a nezávislost své země. Básník Silvio Pellico, který zde nedobrovolně prožil plných osm let, pak svou knihou „Mé žaláře“ proslavil špilberský žalář po celé Evropě.

To už Špilberk přestal být významnou vojenskou pevností a z císařského rozhodnutí zůstal pouze velkou civilní věznicí. O tuto změnu se přičinila především francouzská armáda císaře Napoleona, která při svém odchodu z okupovaného Brna na podzim roku 1809 zničila některé důležité části špilberského opevnění. Poslední velkou „národní“ skupinu politických vězňů na Špilberku představovalo téměř 200 polských revolucionářů, zejména účastníků tzv. krakovského povstání z roku 1846. V roce 1855 císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a po odchodu posledních vězňů o tři roky později se její prostory přeměnily na vojenská kasárna, kterými pak zůstaly dalších sto let.

Ještě dvakrát však vstoupil Špilberk znovu do obecného povědomí jako místo utrpení a nesvobody. Poprvé v letech první světové války, kdy zde kromě provinilých vojáků byli vězněni i civilní odpůrci rakouského režimu, podruhé a mnohem výrazněji v prvním roce nacistické okupace Československa. Tehdy ve špilberských zdech trpělo několik tisíc českých vlastenců, z nichž někteří zde nalezli smrt. Pro většinu však Špilberk znamenal jen přestupní stanici do dalších německých věznic či koncentračních táborů. Německá armáda provedla v letech 1939–1941 na Špilberku rozsáhlé úpravy, aby zde vytvořila vzorová kasárna v romanticko historizujícím duchu tehdejší velkoněmecké ideologie.

Roku 1959 opouští Špilberk československá armáda a definitivně tak končí jeho vojenská éra. Následujícího roku se Špilberk stává sídlem Muzea města Brna.

;;

S proměnami funkcí Špilberku souvisel také jeho stavební vývoj – i zde nalézáme několik výrazných etap. Z původního gotického hradu 13. – 15. století se kromě základní dispozice zachovalo poměrně málo, a to v podstatě pouze v jeho východním křídle. Nejlépe, v téměř autentické podobě, se dochovaly alespoň zčásti některé prostory v jeho přízemí, včetně průjezdu se sedilemi. Dvě z těchto prostor jsou opatřeny původními žebrovými klenbami, pozoruhodný je i patrový portálek, vedoucí kdysi z pavlače do prostory tzv. královské kaple. Dnešní výrazně „gotickou“ podobu celého východního křídla však určila až poněkud problematická a diskutabilní rekonstrukce, prováděná po rozsáhlých stavebně historických průzkumech podle projektu Zdeňka Chudárka v letech 1995 – 2000. Podstatným zvýšením celého křídla včetně mohutné střešní konstrukce se také značně změnila dosavadní silueta brněnské dominanty. V přízemí západního křídla odkryl archeologický průzkum část základů mohutné válcové věže, které si návštěvník může prohlédnout v rámci expozice o stavebním vývoji hradu.

Barokní pevnostní přestavbu, na níž se m.j. postupně podíleli přední vojenští inženýři N. Peroni, L. Rochet a P. Rochepin i brněnský stavitel M. Grimm, dnes připomíná především z větší části dochovaný vnitřní fortifikační systém – hradby s bastiony a kurtinami, zděné příkopy s vestavěnými kasematy z r. 1742 (k vězeňským účelům upravené 1784, úpravy na protiletadlový kryt německé armády 1945, památková rekonstrukce 1992), dále přízemní kasárenské a další objekty (byt velitele pevnosti, kaplanka), přistavěné na parkánu po celém obvodu k vnější zdi středověkého hradu kolem poloviny 18. století. Součástí pevnostního systému byly i studna v západní části nádvoří, prohloubená v letech 1714 -1717 z původních 40 metrů na 114 metrů, a přilehlá cisterna.

Většina dnešních budov – jižní, západní a severní křídlo i střední trakt, rozdělující dřívější velké nádvoří na dvě části – vznikla až rozsáhlou přestavbou pevnosti na věznici ve třicátých letech 19. století. Tato radikální rekonstrukce bohužel odstranila – s výjimkou východního křídla – prakticky vše, co z původního středověkého hradu i jeho pozdějších úprav zbylo. Špilberk tak dostal v podstatě současnou podobu, kterou příliš nezměnily ani poměrně velké úpravy prováděné německou armádou. Ty kromě menších dostaveb a doplňků hrad pouze určitým způsobem architektonicky sjednotily a výrazněji se projevily spíše v interiérech (např. schodiště) a historizujících detailech. Teprve poslední rekonstrukce, zejména východního křídla z let 1995 – 2000, znamenala podstatnější zásah do podoby, dobře známé z celé řady rytin, obrazů i starších fotografií.

Na přelomu druhého a třetího tisíciletí našeho letopočtu rozhodující část stavebních úprav vlastního hradu končí. Muzeum města Brna zároveň završuje své čtyřicetileté působení na Špilberku a ve svých nových stálých expozicích i příležitostných výstavách zde veřejnosti zpřístupňuje historické a kulturní dědictví svého města, uchovávané v muzejních sbírkách. Muzejní expozice včetně kasemat si každoročně prohlédne více než sto tisíc návštěvníků.

V letních měsících ožívají i hradní nádvoří a další prostory různými kulturními vystoupeními, koncerty, divadelními představeními i historickými výjevy, nechybějí ani sportovní soutěže. Z vyhlídkového ochozu nárožní věžice se návštěvníkům nabízí i ojedinělý pohled na město Brno a jeho okolí.

Nejvýznamnější brněnská historická památka se tak stává živým a turisticky atraktivním kulturním centrem.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie





(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)