k nim je možné počítat i skupiny v dalších zemích.

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (bratrů – oficiální označení příslušníka vojska).

Československé legie v Rusku

Československé legie v Rusku byly dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina. Tu tvořili především Češi žijící na území carského Ruska. Jejími veliteli byli Rusové. Družina nikdy nebojovala jako celek. Její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti. Družina byla 2. února 1916 přetvořená na Československý střelecký pluk a následně (19. května 1916) na Československou střeleckou brigádu. Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků. Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu a přes Sibiř se měly přesunout do Francie. Při ústupu došlo k bojům u Bachmače, kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např, bitva u Lipjag), které trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku .

Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány. Na reorganizaci se podílel Milan Rastislav Štefánik. Došlo ke zrušení autonomie a komitétů (plukovní a rotná zastupitelstva). To vyvrcholilo v ilegální 2. sjezd čs. legií, jehož delegáti byli zatčeni a posláni do Československa.

Vlády spojeneckých států ( Francie, Velké Británie, USA ) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické a z plánované intervence sešlo. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií téměř přes celou zeměkouli (přesněji pokračováním po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky a dále do Evropy) zpět do Československa. Některé jednotky se plavily jižní cestou (přes Hong-Kong a Singapur do Terstu). Poslední transport z Vladivostoku se ukutečnil 2. září 1920.

7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády. Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize.

V Rusku padlo 4 112 českých legionářů (toto číslo nemusí být přesné, neboť různé zdroje uvádějí různé počty v intervalu od čtyř do pěti tisíc).

Československé legie ve Francii

Československé legie ve Francii byly dobrovolnické jednotky na území Francii v letech 1914–1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu.

Ve Francii padlo 650 českých legionářů.

Československé legie v Itálii

Československé legie v Itálii byly dobrovolnické vojenské jednotky na území Itálie v letech 1917–1918. První se vytvářely v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čeští legionáři mnohde válčili proti českým vojákům rakousko-uherské armády. Legionáři na sebe také výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918.

Na italské frontě zemřelo 350 československých legionářů.